OBRÁZEK PLS.
"Ano, ano, brunet, celkem vysoký, ano," mluvil jsem do telefonu a svraštil své obočí.
"Liam, Liam James Payne, věk dvacet tři let," objasnil jsem a sahal po papírovém kapesníku.
"Ano, děkuji, nashledanou," položil jsem telefon a promnul si oči. "V pořádku?" Optal se mě můj kudrnatý kamarád, který právě seděl na sedačce.
Jeho hnědé kudrliny padaly až po ramena, oči měl mechově zelené a rty plné, růžové jako maliny.
"Ne," vydechl jsem se vzlykem a padl do jeho náruče.
"Ni, neboj se, oni ho najdou," pousmál se Harry a já zavřel oči. "Jackie už spí a ty bys měl taky," pomalu jsem vstal a vydal se do ložnice, kde v posteli ležela naše pěti letá dcerka.
"Tatínku?" Pípla a já jí objal, přikryl jsem nás a věnoval jí polibek na čelo. "Ano?" "Vrátí se tatínek?" Její hlásek byl zlomený a já se cítil bezmocně.
Jak máte pětiletému dítěti říct, že jeho otec je nejspíše mrtvý? Že ho nikdo nenajde? Že se pohřešuje už dvacet hodin a je stále nezvěstný.
"Ano, ano vrátí," vydechl jsem a podíval se do jejích očí. Měla je tak krásně hnědé, přesně jako její tatínek. "Spinkej, ano?" pohladil jsem její tvář a následně propukl v hlasitý pláč.
"Tatínku, tatínku? Tebe něco bolí?!" Jackie začala panikařit a vzlykat. "Ne, ano, jen, bolí mě srdíčko," "Jakto, to je špatně," zamumlala a hned mi dala ruku na místo, kde se nachází srdce.
Sledoval jsem jí, jak leží na mém hrudníku a povídá k mému srdci, jako to dělají tatínci, když jsou maminky těhotné. Naučil jí to Liam, když jí byli čtyři, že bolest se krásně léčí slovy, ale tohle nebylo vysvětlení, bolest ustala, protože byl dotyčný zaneprázdněn slovy a činností té druhé osoby, úplně na svou bolest zapomněl.
"Proč tě to srdíčko bolí?" optala se brunetka a já se pousmál. "Víš, beruško, když je někdo zamilovaný a ta osoba mu moc chybí, bolí ho srdíčko, protože mu ta osoba chybí. Někdy je to těžké tu chvíli překonat a tvoje srdíčko začne hodně bít," šeptal jsem a nechal slzy stékat po mé tváři.
"Aha," šeptla.
Zazvonil mi telefon a já ho hned vzal. "Potřebujeme, aby jste identifikoval tělo, pane Payne,"
Seděl jsem na židli a držel maličkou holčičku za ruku, veškeré tyhle vzpomínky na mě spadli jako kámen na dno moře.
Oči jsem ani necítil a mé tělo bylo slabé. Přede mnou ležel jediný poklad, co mi zbyl. Moje šestileté dcerka, zbyla mi jen ona a teď mi pomalu odcházela.
Jackie má rakovinu a opustí mě.
"Tatínku," šeptla, trubičky měla zavedené do nosánku, kanylu v ruce a všude samou moderní techniku lékařů.
"Ano, ano Jackie?" vydechl jsem. "Viděla jsem tatínka, byl, byl na konci ve světle, tatínku on na nás čeká," usmála se a já se zhluboka nadechl, to už ale začal přístroj hlasitě pípat a já byl doktory vyhnán z pokoje.
Zhroutil jsem se na zem a vzlykal, cítil jsem, jak mi vše zmizelo ze světa, jak se vše ztratilo.
Znovu jsem si vzpomněl na den, kdy Liamovo tělo leželo na studeném lůžku a já ho musel identifikovat, jak byl obětí hnusného a násilného zacházení.
Padl jsem na ze a poslouchal hlasy. "Doktora!" Vše mi zčernalo a já necítil nic víc, než bolest, bolest kterou mi karma zařídila, ale přitom jsem já nikdy nic neudělal, nikdy bych nikomu neublížil a ani nic nezavinil.
"Liame," šeptl jsem, když se mi v mysli utvořila postava bruneta, který se usmívá s Jackie v náruči a natahuje ruce ke mě, chtěl jsem za ním taky to udělal.
