"Zvládneme to," byli její slova každý den. Každý den jsem slýchal její smích a tato slova, dokud to nepřišlo.
Sledoval jsem veškeré její výrazy, každý její úsměv na našich fotkách a cítil, jak mi slzy stékají po tváři.
Dnes zemřela. Byl jsem idiot, byl jsem zasraný idiot, když jsem s ní netrávil každý den.
Měl jsem jí pomáhat, měl jsem být s ní, ale já létal kolem světa a teď toho lituji.
"Lásko?" Ozval se hlubší hlas a já začal histericky vzlykat do svých dlaní.
"Lou," hned na to jsem slyšel, jak kroky zrychlují.
Harry mě přitiskl do svého objetí a já se do něho zcela zhroutil, celý svět jako kdyby byl z karet a sesypal se.
"Lásko, shh, je to v pořádku," hladil má záda a já se začal utišovat, v očích měl taktéž slzy a sem tam popotáhl.
Naše máma pro nás tak moc znamenala, veškerá ta podpora, ta láska, její laskavost a humor, tak moc mi to chybělo.
Nedokázal jsem si to bez ní představit. Všechny nás opustila a já jsem byl na druhém konci světa, cítil jsem se strašně.
"Harry," vydechl jsem a odstrčil ho od sebe, chtěl jsem být sám.
"Nepustím tě," stiskl mě a já se položil hlavou na jeho hrudník.
"Nepustím tě už nikdy," vydechl a zatnul zuby, načež tiše vzlykl.
"Navždy budeš milována," vydechl jsem a stiskl naši poslední fotku.
