WhY.
___________________
"Zayne, zavolám ti později, okay?" Poslouchal jsem hlas svého přítele a kousal se do rtu.
"Um, ale já si chci povídat," vydechl jsem do telefonu a smutně oddechl.
"Mám hodně práce, promiň lásko, papa," "Ahoj," stačil jsem říct a on zavěsil.
Sledoval jsem z okna počasí a pousmál se, už je to týden, co jsem omezil školu, teď ležím neustále jen v posteli a snažím se do sebe dostat jídlo, co mi máma přinese, někdy mi ho nosí i sestry, ale pro mě je to problém.
Mám problém s přijímáním potravy, už je to několik měsíců, nic mě nebolí, ale prý jsem strašně vychrtlí a blíží se to až k samotné kachexii.
Lidé na to umírají a já se chci vyléčit, podle mě tedy nemocný nejsem, mám hlad, mám chuť, ale nemohu to přijmout.
Stejně tak mě pohlcuje úzkost a deprese, což mi do tohohle problému už vůbec nepomáhá.
Vzal jsem telefon a vytočil Liamovo číslo.
"Ahoj," vydechl jsem s poloúsměvem na tváři.
"Zee," - vydechl - "lásko mám opravdu hodně práce," promnul jsem si oči a moje koutky padaly dolů.
"Cítím se strašně sám,"
"Přijedu za tebou ano? Ale teď něco dodělám, jsem tam ve tři,"
"To je až za čtyřti hodiny," ozvalo se pípání ze zavěšení a já hodil telefon na postel a zavřel oči.
"Píp, píp, píp," zamračil jsem se a snaživě pootevřel oči, načež jsem viděl bílou místnost, ruka mě bolela a já koukl, jak mi do ní vede trubička.
"Uhh," zamručel jsem a svraštil obočí.
"Hlavně klid, pane Maliku, jste v dobré péči, nemusíte se ničeho bát," uklidňoval mě ženský hlas a hned poté jsem skončil pohledem na brunetovi v bílém u dveří.
"Zayne," jeho hlas mi byl velmi povědomí. "Lásko, jsi v pořádku? Tvoje sestra mi volala, že si se zhroutil," byl vystrašený.
"Bolí mě ruka," šeptl jsem. "Dostáváš umělou výživu, zlatíčko," pohlédl jsem mu do očí a tiše zasténal, bylo to nepříjemné.
"Omlouvám se, že jsem si s tebou nepovídal, musel jsem operovat maličkou holčičku," chytl mou ruku a já se usmál.
"Taky spolu budeme mít holčičku?" Vydechl jsem a on ihned přikývl a políbil hřbet mé ruky.
"Až se dostaneš z nemocnice, tak si jí hned adoptujeme," vydechl a já popotáhl. "Kdy budu moct domů?" "Podle toho jak se budeš uzdravovat, může to trvat měsíce, ale i roky," jeho odpověď mi vnutila slzy do očí a já si je druhou rukou otřel.
"Chtěl bych být už doma," pousmál jsem se a zavřel oči, byl jsem unavený, chtěl jsem domů a všechno mě bolelo.
Jakmile jsem ucítil Liamovi rty na těch mých, všechny ty myšlenky zmizely. Vpil jsem se mu do rtů a s chtíčem ho líbal.
Jeho ruka putovala pod dekou na moje bříško a já vynechal oplácení polibků, jakmile zabloudil k mým kalhotům.
"Li," "Shh," šeptl mi a já tiše sténal, dlouho jsem necítil nic tak úžasného, dlouho jsem necítil jeho takhle intimní doteky.
"Buď hodný chlapec, ano," šeptl a já jsem zavřel oči, usínal jsem.
Ranní paprsky mi svítily do očí a já pohlédl na bruneta, vypadal o hodně jinak, než včera.
"Li," špitl jsem. "Bože můj! Je vzhůru!" Vydechl a hned mi věnoval polibek načež do domu vešla moje máma se sestrami.
"Konečně," vydechla s úsměvem a já nechápavě koukl na Liama.
"Byl si v komatu, bylo to s tebou tak moc riskantní, byl jsi dost blízko k tomu, že nás všechny opustíš," vydechl a já se pousmál.
"Ale neopustil,"
