Zápalil jsem si cigaretu a šel kolem školy, která zřejmě některým studentům nyní končila.
Nechodil jsem do ní, nesnášel jsem to tu, nesnášel jsem vůbec celé město, ano, možná byla chyba ve mě, ale to je mi celkem fuk.
Nebudu se snažit, abych zlepšil něco, co se má chovat ke každému stejně, bez ohledu na národnost.
Ano, to je moje chyba, jsem muslim, a proto tak trpím.
Ale já věřící nejsem, nejsem.
Neuznávám ty, co za to umírají, co za tohle zabijí ostatní.
Já nejsem nikdo z nich, nejsem takový, nikdy takový nebudu.
Vydechl jsem kouř a sedl si na lavičku u silnice.
Prohlížel jsem si každého, kdo kolem prošel, ale můj zrak upoutal samotný chlapec v bílém triku.
Usadil se vedle mě na lavičku a vytáhl si učebnici a krabičku se svačinou.
Potáhl jsem z cigarety a vydechl to na druhou stranu, abych mu to nefoukl do obličeje.
Zvedl pohled od učebnice na mě a pousmál se, opětoval jsem mu to zpět.
"Proč kouříš?"
"Pomáhá to v depresích a mým myšlenkám," svraštil jsem obočí, přimouřil oči a opět vydechl kouř.
"Ah, neexistuje něco jiného?"
"Ne, ne když si podle ostatních blbý terorista,"
"Viděl jsem tě párkrát ve škole," ukázal na velikou budovu a já pokrčil rameny, přišel jsem si jako u výslechu, ovšem jsem se cítil jako s kamarádem.
"Jsem Niall,"
"Zayn," přijal jsem jeho dlaň a stiskl ji, slušné vychování mám, ale musíte si jí ode mě zasloužit.
"Proč nechodíš do školy? Klidně ti s učením pomůžu,"
"Už jsem to jednou říkal, soudí mě podle mé národnosti," zahodil jsem cigaretu a ihned si z krabičky vytáhl další.
"Já nejsem oni a tenhle počet cigaret tě dovede ke smrti dost brzo," řekl podrážděně a já se jen usmál.
"Všichni jednou umřeme,"
"Ale ty si na to moc mladý a krásný," pousmál se, zabalil si věci a vstal z lavičky.
"Asi už budu muset, ale třeba se uvidíme zítra," řekl s radostí v hlasu, on je první co mě nesoudí.
Sáhl so své kapsy a vytáhl něco dost chrastícího, lízatko.
S úsměvem mi ho vložil do dlaně se slovy: "Tohle je lepší než cigarety, taky návykové, ale mnohem zdravější, pokud pečuješ samozřejmě o své zuby," se smíchem mě objal a já se pousmál, lízatko.
Ten den jsem na něho nemohl přestat myslet.
Když jsem se posadil ve své posteli, sáhl jsem do šuplíku a vytáhl si lízatko, snad mu udělám radost, ale nijak to nepomáhá, mě tělo prostě potřebuje dávku nikotinu.
Osm hodin.
Vydal jsem se na cestu svým domem, do kuchyně, koupelny, oblékl se a rozcuchal své vlasy.
Moje nohy zakrývala tenká látka černých skinny jeans, triko bylo černé s nápisem a bunda kožená, opět černá.
Ještě jsem si znovu vyčistil zuby a tentokrát se vydal na cestu, na to, že kouřím byly moje zuby čistě bílé, tak bílé jako ty Niallovi.
Cestou jsem vykouřil asi tři cigarety a vůně pasty byla pryč, nevýhoda cigaret, pro ty, kteří nekouří nevoní zrovna nejlépe a on určitě nekouří.
"Ahoj," otočil jsem se a pousmál se.
"Ty nejsi ve škole?"
"Nechtěl jsem tě nechat čekat, dokážu ti, že nejsem jako ostatní,"
"A proto jdeš za školu?" Zamračil jsem se a on se usmál.
"Děláš to samé,"
"Je mi devatenáct, můžu si dělat co chci," zavrčel jsem naštvaně.
"Mě šestnáct," pokrčil rameny a já se koukl do jeho očí.
"Smrdíš po cigaretách," šeptl a smutně si povzdechl.
"Promiň,"
Sáhl do mé kapsy a vyndal krabičku cigaret i zapalovač.
Vytáhl cigaretu a přiložil si jí k ústům.
Podal mi zapalovač a já chvíli váhal a nakonec mu ji nezapálil, ovšem on si jí zapálil sám.
"Ubližuje ti to," vzal jsem mu jí od úst a koukal mu nevěřícně do očí.
"Tobě to taky ubližuje, vidíš? Taky mi to vadí, když to děláš ty," pohladil mou dlaň a já polkl, opravdu mu na mě tak záleží?
"Jsi krásný, nenič se," posunul se blíže ke mě a tentokrát jsem to byl já, kdo začal něco cítit.
Přiblížil jsem se blíže k jeho obličeji, jednoduše mě na něm něco přitahovalo.
Cítil jsem jeho roztomilou vůni a naklonil se tak blíž a přerušil tu mezeru, ti zábranu mezi námi a políbil ho.
"Jsi moc krásný, přestaň dělat špatné věci, pomůžu ti ve všem, kdykoli a kdekoli," opětoval mi další polibek a já ho chytl za ruku.
"Děkuju, to znamená, že jsme teď kamarádi?"
"Kamarádi se nelíbájí, my jsme víc,"
