Jeho tělo bylo tak maličké a roztomilé.
Jeho obličej byl neustále usměvavý a vlásky roztomile učesané.
Jeho vlasy měli kaštanově hnědou barvu, oči byli studánkově modré, nosánek jako knoflíček a rty úzké.
Vždy chodil ze školy s roztomilou aktovkou na zádech, na jeho tváři hrál silný úsměv a jeho oči jen zářili.
Vždy chodil domů sám, vždy.
"Ahoj,"
"Dobrý den, maminka mi říkala, abych se nebavil s cizími lidmi, neřeknete jí to?" Typické u dětí tohoto věku.
"Jistě že ne," zasmál jsem se a pohladil jeho vlásky.
"No, už je tma, nechceš, abych tě odvezl autem domů?" Nabídl jsem mu.
"No, bydlím kousek, děkuju," usmál se a pokračoval dál v cestě.
"Neboj se," chytl jsem jeho maličkou dlaň, projel mnou elektrický náboj.
"Hm, dobře," šeptl a společně jsme nasedli do auta, které bylo při cestě.
"Jmenuješ se Louis, že?" Chlapec se usmál a já též.
"Ano, jak to víte?" Zvedl ke mě pohled a já se usmál.
"Umím kouzla," šeptl jsem a chlapec se rozesmál.
"Kouzla neexistují!" Smál se a kopal nožičkama.
"Máš pravdu, slyšel jsem to od tvých kamarádů, jak na tebe volají," zasmál jsem se a pohladil jeho dlaň.
Neuhl.
"Děkuju vám," usmál se a věnoval mu jemné objetí.
"Není zač," odpověděl jsem a chlapec vystoupil.
Musel jsem se usmát a jel jsem zpět před školu, kde jsem usnul v autě jako už měsíc předtím.
Ranní světlo, děti už se scházeli a já se usmál.
Ovšem, Louis tu stále není, bývá mezi prvními.
Už.
Maličký cupital po chodníku a jakmile mě uviděl, hned zamával, musel jsem se usmát a opětovat mu pozdrav.
Kdybych však věděl.
Kdyby však věděl i on.
"Mladého chlapce dnes našla policie blízko školy, do které mladík chodil, jeho tělo bylo nalezeno v lese.
Podle všeho byl mladík znásilněn a brutálně zabit," zhluboka jsem se nadechl a bouchl rukou do skříně ve svém pokoji.
Louis byl můj bratr, přišel jsem o něho, když si ho adoptovala rodina Tomlinsonů.
Já jsem tam zůstal.
Jeho úsměv byl k nevydržení.
Jeho oči byli hnusné a obličej mu zakrývala jizva.
"Proč si zamnou přišel? Známe se?" Smál se a já se tak naštval ještě víc.
"Nemusíme se znát, tenhle obličej si budeš pamatovat," zavrčel jsem a mračil se.
"Huh?" Věnoval mi ušklebek.
"Znásilnil a zabil si mého mladšího brášku," vytáhl jsem šroubovák a bodl mu ho přímo do oka.
"Zaplatíš za to ty zmrde!" Křičel jsem přes chotbu, jelikož strážnici zakročili velmi rychle.
"Přiznáváte svou vinu, pane Maliku?"
"Ano,"
"Odsuzuji vás na pět let,"
Za tohle to ovšem kurevsky stálo.
