"Tati?" Pípl jsem tiše a vkročil do pracovny svého otce.
"Co chceš Nialle?" Vydechl a posunul si brýle, jeho nezájem byl vidět v otraveném obličeji.
"Jen... Nic," vydechl jsem a pomalu odešel, nechtěl jsem radši už nic.
Sedl jsem si na svou postel a přemýšlel, jako vždy.
Nikdy jsem se nepochopil, jak jsem si někdy mohl ubližovat tak moc?
Otrava léky.
Podřezané žíly.
Oběšení.
Nic se nikdy nepovedlo.
A teď jsem tady, u svého adoptivního otce Liama Payna.
Stekla mi slaná slza a já tiše vzlykl, měl jsem doslova všechno, jen ne takovou lásku jako jsem měl na začátku.
Když mi bylo dvanáct houpal mě na houpačce a věnoval mi celý jeho čas. Věnoval mi dokonce i jeho pracovní dny, když přišel unavený z práce.
Věnoval mi celé jeho srdce a teď jako kdyby mi ho vzal.
Jako kdyby mě zbavil mého všeho, přitom jsem vše stále měl, jen ne z jeho srdce.
Už jsem nedržel vzlyky a nahlas vydával lámavé zvuky, které skončili hlasitým nádechem.
"Lásko," ozval se hlas od dveří a já v big spozoroval Liama.
"Jdi pryč," vzlykal jsem a celé mé tělo se klepalo, vždy jsem byl takový.
"Ni, víš že mám hodně práce," vydechl smutně a já popotáhl.
"To jsi měl taky když jsem byl menší a přece si to dokázal, věnoval ses mi každý den, teď na mě kašleš," řekl jsem upřímně a přikryl se dekou.
"Je to kvůli těm špatným věcem? Proč mě nechceš, proč mě nemáš rád? Proč se mi nevěnuješ tak jako předtím?!" Hlasitě jsem brečel a už jen ucítil nápor na mou postel.
"Ni, zlato, pojď ke mě," vydechl a objal mě, opět jsem cítil to teplé objetí. Teplé spojení našich těl, které zahřálo mou pokožku i přes mikinu.
"Neplakej, moc se omlouvám," prstem si otočil mou hlavu za bradu na sebe a já mu pohlédl do jeho čokoládových očí.
"Víš že tě moc miluju," řekl vážně a pohledem sklouzl na mé rty.
"Dokaž mi to," fňukl jsem a to už jsem cítil jeho rty na těch mých.
"Miluju tě, Ni," vydechl do polibku a vzal mé dlaně do těch svých.
