Jel jsem autobusem, jako každý den a sedl jsem si k oknu, což jsem moc nedělal.
Ani ne po deseti minutách si vedle mě sedl celkem, celkem dost, pohledný brunet a já se na něho jen usmál.
Sem tam koukl do telefonu, ale sluchátka mu padala na zem, zvedl jsem je a podal jsem mu je, on však neodpověděl, jen se pousmál.
"Říká se děkuju" zamumlal jsem si a ten idiot se ani neotočil.
Protočil jsem oči a svou hudbu si dal na plno, ani mu to nevadilo.
Celou dobu jsem na něho koukal a on byl zabraný jen do telefonu a něco si četl.
Podrbal jsem se na stehně a on na mě koukl.
"Máš nějakej problém?" Zamumlal jsem a on s sebou jen otřásl a opět koukl na zem.
Víčka natiskl silně k sobě a opět se věnoval telefonu.
"Slušnost je odpovědět" svraštil jsem obočí a svůj vztek už jsem nedokázal držet uvnitř sebe.
Vytáčelo mě, když se mi někdo smál nebo neuměl odpovědět, debil, co si o sobě myslí?
Už jsem byl skoro na místě, celý rozespalý jsem si zapnul bundu a pomalu vstal, s tím idiotem to ani nehlo.
Prohrábl jsem si své kudrlinky a nadechl se.
"Můžu prosim vystoupit?" Nic.
Šťouchl jsem do něho a on hned vyskočil a vystrašeně koukal, to já bych se měl tak tvářit.
Brunet si sedl zpět a rozplakal se, najednou mnou projel elektrický náboj a šel jsem zpět k němu.
Nevím proč, ale bolelo mě ať brečel kdokoli.
Na tohle jsem byl dost citlivý.
"Copak se stalo? Ublížil jsem ti nějak?" Jen se na mě podíval a vytáhl svůj telefon.
Zase ten telefon, to nemůže normálně komunikovat?!
"Nemůžeš mluvit jako normální člověk?!" Zamračil jsem se a jeho oči v sobě měli bolest.
Způsobil jsem ji já?
Jestli ano, tak se nenávidím.
Jeho malé prstíky začaly psát po displeji telefonu:
'Promiň, jsem hluchý. :('
