A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

MED

Mám ruce abych tě přenesla přes plameny,
mám srdce, abych tě schovala před vším zlým,
ale neschovám sebe
a já mám teď srdce černé jako med,
chodím mezi lidmi
v hrudníku kaňon
a medová řeka
odkapává na linoleum,
kap kap kap,
na tváři úsměv,
falešný,
a člověk se ptá proč to nikdo nevidí,
proč mě nevidíš ty,
proč mě nevezmeš do svého srdce,
proč mě nepřeneseš přes plameny,
a neřekneš, že je ten med zlatý,
že mám chvíli zavřít oči
a ty se budeš chvíli dívat za mě,
ať nevidím ta zlá slova, ať nevidím, co říkají jiní, co říkám já sobě,
marně mi protékají mezi prsty
vzpomínky a nitky smíchu,
marně škrábu nehty po holých stěnách
mé vlastní propasti,
propasti plné černého medu,
bolestných pravd zabalených do dárkového papíru,
zvláštní nic v mém břiše,
opelíchané zvíře s tlapami od medu,
víčka zavřená jako zatlučené okenice,
tak jen chvíli spi, říkám sama sobě
a sni o tom, že se probudíš do jiného světa
a nech se znovu pošlapat pravdou,
ať bude med zrovna černý nebo zlatý
stejně ti slepí řasy,
stejně v něm uvázneš jako v bažině,
stejně se jím zalkneš,
protože neumíš jíst po lžičkách a foukat,
protože stále chceš víc než mohou ostatní dát,
než ty můžeš dát,
protože med je tak sladký i když zrovna zčerná,
i když je černý jako noc,
třpytí se v něm křídla mušek,
a když ležíš v noci v posteli
a jeho ruce jsou daleko,
stejně chceš tu lžíci medu
a přenést přes plameny
a schovat v jeho srdci.

- J.