Košile rozpíchaná jako paže narkomana.
Klokotá potichu horká vana.
A jsi tak sama se svými knoflíky.
Brouzdáš se tiše přes staré chodníky.
Přišíváš je jeden po druhém.
A cíp svých šatů vláčíš jako velký bohém.
Házíš uschlé květy do vody.
A piješ pivo z láhví od sody.
Občas ti jehla kůži protne.
Bílá tvých kloubů v pěst se zatne.
Červené říčky kolem tancují.
A rty lačné doušky je chutnají.
Knoflík za knoflíkem jako nepřítele oči.
Když dloubeš jim je z důlků, vždy tak skučí.
K čemu jim jsou stejně, svět neviděli.
Byli vždy tak prázdní ve spánku i bdělí.
Poslední steh a práce hotová.
Netuší ani, jak se zachová.
Koupe se v dešti a voda přeteče.
Voda je všude a strop propláče.
Omítka loupe se, všude jsou skvrny.
A vodovodní kohoutek dále vrní.
Vstaneš a na mokrou kůži oblékneš tu košili.
Knoflíky z očí lidí, co už je zabili.
Do vlasů květiny vplétáš si chvatně.
A jsi krásná, nevylož si to špatně.
Jen krutý úsměv trochu tě hyzdí.
A nářek duší tam u tebe za zdí.
Voda ven utíká, pod dveřmi, po schodech.
Plazí se pryč v jedovatých hadech.
A ty ji nechytíš, jen ať dál spěchá.
A ty ji nezastavíš, tvá dlaň ji nechá.
Odejdeš z domova potichu.
Tvé rty v úsměvu, ač není ti do smíchu.
A ač tě bolí vše v tobě.
Nejsi snad tou mrtvou předčasně v hrobě.
Vidíš tu krásu nevšedního světa.
A jsi z mála, kdo ji tak vroucně hltá.
Bosými prsty hladíš trávu.
Do nosu vdechneš nahořklou kávu.
A prší a hned je po dešti.
Odchází i to neštěstí.
V šeru soumraku dějí se divy.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesiaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
