Stoupnu si na stoličku, abych se prsty lehce dotkla stropu.
Našlapuji lehce, tak nezanechám stopu.
Halím se tiše do černého hávu.
Mizím v nočním liduprázdném davu.
Lakuji si nehty jen abych mohla cítit tu vůni chemikálie.
Bez deštníku brodím se cévami, když nejvíce lije.
Nevezmu si šálu, když po tvářích kreslí mráz.
Poslepu skládám dohromady střepy všech roztříštěných váz.
Váz plných citů, co vysublimovaly do třeskutého chladu reality.
Váz, co v sobě skrývaly mnohá tajemství a mýty.
Ač zdá se již ta nádoba stejná jako před pádem,
drobné její střípky leží v koutech ladem
Co rozbije se už nikdo nikdy nesloží.
Je jen na nás, kdo kvůli nám střípky své duše navždy odloží.
I mě mé střepy v kapsách řežou do dlaní.
Omlouvám se, snad zase přijde svítání.
Omlouvám se, už vždy jen skládat a ne rozbíjet.
Vícekrát nebudu nevinný porcelán zabíjet.
I já jsem vlastníkem pár prasklin na duši.
Kdy navždy se roztříští, to nikdo netuší.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Nerozbíjejte vázy, nemusí se Vám už nikdy nají všechny střípky a složit je zpátky.
A. Č. D
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoezjaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
