A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

POUŠTNÍ RŮŽE

Jsi pryč jako skvrna vypraná zázračným pracím práškem.

A já tak věřila, že nikdy nezmizíš.

Že jsi zažraný do jemného sukna navěky.

Navěky inkoust v mé kůži.

Navěky hořká pachuť bouřky na jazyku.

Jsi pryč a zbyla jen světlá šmouha od bělení.

V místech, kde zakořenily tvé úponky je teď prázdno.

Tkáň násilně vyrvaná z proudu řek krve.

Lidské maso hozené supům k pozdnímu obědu.

Blýská se.

Hrom duní mi v duši.

Oblohu křižuje oheň a pak vzplanu.

Vegetace je sežehnuta na prach.

Spálena mým nepatřičným hněvem.

Není na koho se zlobit.

Špatné konce bez viníků.

Jsme prostě dvě odlišné rostliny.

Jsem pouštní květ pln trnů.

Rozkvetu jen jednou začas, když zapláčeš.

Rozkvetu bouřlivě, divoce a umírám v písku horkého parna.

Jsem pouštní květ a ty leknín v hlubinách modři.

Není viníků.

Viň přírodu z její škodolibosti.

Viň ji z dokonalosti odlišností.

Viň ji z neslučitelnosti našich myslí.

Málo vytváří mé slzné kanálky odpuštění.

Snažím se plakat, ale nestačí to.

Je to jako snažit se usnout.

Nejde to, jsem vyprahlá na troud.

Už to asi neumím upřímně plakat.

Tu schopnost vyrvaly tvé kořeny.

Tvé květy mě omámily a slíbily nebe na zemi.

Vím již, že to byl jen odraz modři tvých očí.

Jen píseň z hlubin.

Je tu peklo.

Peklo doutnajících uhlíků.

Pálí mě do kůže.

Tvé listy mi dávaly kyslík.

Dýchala jsem jen díky tobě, i když jsi o tom nevěděl.

Nevědomky jsi mě kolébal ke spánku v korunách tvého větvoví.

Šumělo jako moře a smích.

Kolik úsměvů hnízdilo v těch větvích?

Méně než je hlíny v mých nohách.

Jedla jsem tvé plody a sytila svůj hlad.

Tajně a potutelně jsem přelezla zlatou mříž zahrad Edenu.

A teď utíkám.

Teď zbylo tu jen prázdno.

Ticho, chlad a žár.

Vím, musím se naučit dýchat sama.

Přijmout do své duše slunce a fotosyntetizovat.

Sama růst a kvést.

Sama v poušti.

Nevím, zdali mám dost slz pro novou sazenici.

Asi uschne v ukolébavce písku.

Změní se v prach.

V poušť se studnou.

A já z ní budu pít zapomnění.

A vdechovat vůni tvých květů abych si pamatovala.

Rozhodni srdce, co chceš.

Rozhodni, zdali se tvá poušť zazelená.

Pohlédni do té studny pouštní růže, tam dole bílý květ leknínu.

Skočíš?

Utoneš.

Zůstaneš?

Uschneš.

Vyber si.

Vyber si milejší způsob sebezničení.

Vždy je tu ta možnost volby.

Krátký mžik.

Krátký let a šaty vlají.

Krátký výkřik němoty.

Krátká demonstrace samoty.

Šílený smích s příměsí vzlyků.

...

ŽBLUŇK.