A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

STÍŽNOST NOCI

Když jdu v dešti po hrázi,
říkám si, že nic z toho mě nemrzí
a vidím, jak se dva lidé líbají v rákosí
a můžu vzdát své zoufalé pokusy.
⭐
Protože chci tě mít ve vlastním vesmíru,
a musím zahodit veškerou víru.
Opakované doufání jen sráží na kolena
a já se tu nerozplynu jako mořská pěna.
⭐
Je tak bláhové toužit po štěstí,
vždyť já už vkročila na scestí,
tehdy když jsem tě potkala poprvé,
rozedřela jsem si srdce do krve.
⭐
A nechci to nechat jít, nechci znát jiné lidi.
Ani to nejde, když mé oči jen tebe vidí.
Nic se nemění, ani když tě nespatřím měsíce.
V duši to plane dál jako svíce.
⭐
Léčba "sejde z očí sejde z mysli"
očividně nezabírá na mé smysly.
Protože jsem z tebou i v osamění,
je snad klišé, že čas vše mění?
⭐
Není to za mnou a nebude,
já chci jít s tebou, kamkoliv to povede.
A vím, že ti smím dát jediný dar,
zkusit před tebou skrývat ten žár.
⭐
A musím lhát, každému, musím se smát.
Díky minutám radosti na nohou stát,
protože život je život, i když je to urpení.
Chápu, že pro každého svět lehký není.
⭐
Občas je to jen samá bolest a rány
a chutná to kysele, jako plod planý.
A vím, že mám světu co dát.
Zkrátka se zavalím prací, začnu víc malovat a psát.
⭐
To je v mé duši, to je zde mé poslání,
a chvíli to i noční můry zahání.
Jen mě mrzí, že to nestačí,
že zklamu ty, co mám nejradši.
⭐
Jenže vkrádáš se mi do hlavy bez pozvání
a já jen překryju tvou dlaň svou dlaní.
Nevyženu tě, chci stoupat výš.
Je noc a vím, že již spíš.
⭐
Bdím, v hlavě mám toho příliš,
ani sama nevím, čím se tak lišíš.
Snad jsem pomatená, snad jsem za to ráda.
A občas si dovolím stěžovat noci, když třese se mi brada.
⭐
Hlavně však musím přijmout to, co mám.
Jsou horší věci, než když je člověk sám.
Alespoň mám svou vlastní duši.
A srdce s city, i když bolestí občas jen buší.
⭐
Chci doopravdy žít, ne přežívat
a nevím čím nasytit svůj hlad,
jak zahnat v noci obavy,
jak nestát smutně uprostřed oslavy.
⭐
Jen vím, že v mých přesýpacích hodinách není dost písku,
nejde mi o slávu, neprahnu po zisku.
Chci jen dávat ti, co mám,
i kdyby to měl být krásný klam.
⭐
Přišla jsem o další tvůj kousek,
a vím, že na mě nečeká zástup lásek.
Odsoudila jsem se k tomuto životu
a nechci jen naštvaně bouchat pěstmi do plotů.
⭐
Protože v těch domech žijí jiní lidé,
a stále smím doufat, že to dobré přijde,
nesnáším své stěžování a ubohost,
občas mám sama sebe dost.
⭐
Ale víte co? Ano mám vztek, ano mám žal.
A přesně tohle jsem já, nevím co bude dál.
Jen vím, že nesnesu tu ztrátu,
kolem je tolik ostnatých drátů.
⭐
Když sedím ve vlaku, líbají se na nástupišti,
a já si říkám, možná něco pro mě má život příští.
Noci jsou dlouhé a dny taky,
a  občas nevidím své hvězdy přes ty mraky.
⭐
-J.

Jedna má stížnost noci. Protože ve tmě mě přece nikdo nevidí. Od jednoho moudrého člověka jsem se naučila, že je občas v pořádku si stěžovat. Protože mlčením nic nevyřešíme, jen věci dusíme uvnitř.