A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

HŘBITOVY A POUTĚ

1. HŘBITOV

Podzim je prý barevná paleta,
to každý básník křičí do světa.
Na mém štětci jsou však hlavně šedé tóny.
V uších zní mi střelba, na zvěř hony.

Ve světle pouličního osvětlení
ještě víc vyniká přítomné zde tlení.
A vůně mlhy na špinavých oknech,
vlhkost co šplhá jako břečťan po zdech.

Tichá chůze míří neomylně tmou
k jedinému místu, kde světla ještě svítí.
A v těch krocích, poznáš tvář mou,
jde tam, kde není příliš žití.

Podél řeky asfaltu,
podzim po ní škrábe suchými listy.
Ve vzduchu rozemne ve vůni poslední mátu.
Krmí jí duše, neživé hosty.

A srdce tak prázdné,
dech v něm duní.
V tom tichu hustém krok vázne
a oči jsou obrazem mrtvých tůní.

Dál za šeptem,
za kvílením meluzíny.
Dál za touhou, že zítřek bude jiný,
dál blátem je vláčen dříve čistý lem.

Měsíc, jen srpek, zbytek stříbra
shlíží se ve sklech márnice.
A hroby hřejí kytice.
Květina mrtvá, jen umělá, je též prý dobrá.

Mrtvé k mrtvému a živé k živému,
ach, kam tedy jdeš ty?
Ty nepatříš k žádnému.
Ty do srdce nenecháš bodat si hroty.

Kameny se jmény,
někdy epitaf krátký.
V jedné větě všechny dny.
Občas i nářek: Proč? Vrať se zpátky!

Tma objímá hřbitov svou něžnou paží.
Paprsky světla vábí na vějičky.
O co se lidé zde vlastně snaží?
Když pokládají na zem mihotavé svíčky.

Túje, co stály tu, už dávno pokáceli.
Svět vlastně nikdy nebyl celý.
Vždy tak roztříštěný mohl vážně být?
Vždyť jak by zde pak vůbec mohl někdo žít?

Hvězdy vyhasly, světelné znečištění.
A světla obchodního centra je nahradí.
Tak předstírej, že ti to vůbec nevadí,
jak tvé dětství v lukách jen v obchody se mění.

Předstírej, že tvému prázdnému srdci je lhostejno,
že sníh není tam, kde se sáňkovalo.
Či přiznej se, vyjde to nastejno.
Však na hřbitově posluchačů je vážně málo.

Na lavičce prázdné pod lampou
nohy se v prostoru houpou.
A myšlenky pádí jak koně prérií
a není čeho bát se, zde nikdo nic netají.

Mrtví, jsou v zemi, zem je z mrtvých.
A  popel vdechuješ do plic.
Jsou blízko i daleko jako ten měsíc.
Natáhneš ruku, však dotyk zanikne v úsměvech letmých.

Každá prázdnota touží po zaplnění.
Každá rána se chce zacelit.
Na tom nic zvláštního vlastně není,
že hřbitovní ticho tě umí zocelit.

Dát ti do srdce smutek
a kapku smíření,
to je jeho jediný dobrý skutek
a těch pár kapek tě promění.

Nech se tím prostoupit,
pluj po hladině jako lesklé rybí tělo.
Nebojuj, nemůžeš se utopit,
ryba se neudusí, i kdyby se jí chtělo.

Nech v sobě hrát violu,
violu bez struny,
a ponoř se ještě hlouběji dolů,
prozkoumej, co skrývají tvé studny.

Až pak zaslechneš z dálky živé.
A světla bludná náhle vedou tě k cíli.
Nemůžou na tebe ty šelmy divé,
k zavření železných vrat máš už dost síly.

Ano nezapomeň, ano nezapomeň na to, co pohřbíváš.
Však nevyčítej si, že se zas usmíváš.
Hvězdami nech se vést,
i když možná jsou to jen ty lampy podél cest.

2. POUŤ

Dětský křik a výskot,
vzrušení směje se fistulí.
Dříve spíš slyšel jsi vřískot
a úsměv mířil na tebe pistolí.

Hned za zdí hřbitova stojí stany,
barevné plachty zpoutané  lany
a neonové zářivky ječí do noci:
"Pojď, ty, co chceš zbavit se nemoci!"

Papírové růže, hračky z plyše,
to vše útočí na naše nejtajnější skrýše.
Na úkryty s tím, co jsem zazdili.
Kolotoč v hlavě se rozkládá na díly.

Nos zabořený do cukrové vaty
a ten cíp měsíce připadá nám zlatý.
Zlatý a téměř na dosah,
od prstů vzdálený jen jeden sáh.

A mezi dlaněmi pluje oceán,
oceán hvězd, a snových planet.
A kroky obtančí celý louky lán,
šeptají divy střípkům komet.

Řetězy, co tělo zpoutaly,
jen líně tě stráží.
Obtáčí tě jako zbytky něčích paží,
to kdyby se hlavy příliš motaly

Na kolotoči stoupáš výš a výš,
máš pocit, že vzlétneš.
Z té výšky lépe vše uvidíš,
těžko ty řetízky přetneš.

Tak zůstane jen u té představy,
že místo rukou máš křídla
a i když se trocha zklamání dostaví,
pochopíš, že naděje až sem tě vedla.

Povede tě dál s lucernou,
dál povede tě, pojď se mnou.
Usměj se, sem přišli se smát všichni lidé,
sem je ta touha neomylně vede.

Každá prázdnota touží po zaplnění.
Záplaty můžou být barevné, hravé.
Na tom nic zvláštního vůbec není,
že tvé oblečení je celé tmavé.

Na přídi houpací lodě
brázdit moře vzduchu.
A odplout od všech svých duchů,
nechat je jít, pustit je k vodě.

Jaký mír, jaký klid je ve mě,
když v hloubce podemnou leží země.
Jaké krásné smíření je ve zvoncích smíchu,
to snadno se vyrovná jiskřivému tichu.

Nešlo to jinak na pouť vedou přes hřbitov cesty.
A dříve se zelenaly podzimní listy.
Až se rozpadnou vyraší pupeny
a svět bude pak zase zelený.

Tak jako ty jde život přes hřbitovy i poutě.
Vyslyš ty šepoty, co zvou tě,
protože to z tebe mluví hlasy.
Jsou něžné a zaženou tvé děsy.

Jsou ty, jsou tvého srdce tlukotem,
jen neslyšíš je chvíli dlouhou.
Možná proto, že pohřbíváš je za plotem
spolu se svou nekonečnou touhou.

Teď hrabej v barevné peřině,
raduj se zcela nevině,
když tam kde lehávají sebevrazi
nalezneš staré korále, až tě z toho mrazí.

A budeš navlékat je dál,
duhový korálek za korálkem.
A teď to zlé v sobě spal
a oheň prostoupí osamělým samotářem vlkem.

Nepálí ho, nespaluje.
Nežene ho příliš za kořistí,
nenutí ho schovat se do své sluje,
jen hřeje povzbudivě zkřehlé kosti.

V srdci máš vždy dva světy.
Barevnou pouť a tiché pohřebiště.
Však špatné není tam i tam trhat své květy.
Na to si pamatuj, až úzkost políbí tě příště.

........................................................................
Shledávám pouť a hřbitov velmi podobnými místy v mnohém, tento výtvor byl napsán z části tam i tam. Snad jen pro pobavení, ano v našem městě se teď v dušičkovém čase koná pouť jen pár kroků od hřbitova.
-A.Č.D.