A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

SVATOJÁNSKÉ NOCI

Svatojánské noci,
člověk prý propadá zvláštní moci.
Vše skryté se dere na povrch
a čarodějné kvítí zdobí údolí i vrch.

Déšť omývá dnes krajinu,
bubnuje do jejího mladého zeleného těla.
A ještě je den, démoni dřímají ve stínu.
Tiše spí a hrom je jako výstřel z děla.

Bije déšť hlavy pošetilé,
a pak bere s sebou pryč utrpení celé.
Vše se svěže zelená a bují.
Jdu bosky, boty si zuji.

Uviju kruh ze šlahounů,
ruce utíkají mezi listy.
Lýko se kroutí, jen pár stenů
a kouzla vedou mé prsty.

Neohlížej se, jen jdi dál,
když v nebi lučištníkovi přikazují- pal!
To blesky křižují tmu, to ony tě děsí,
jen jdi, chrání tě lesy.

Všude teď planou ohně,
plameny živí se iluzemi.
Dál jen jít, nezastavovat, ať jsi nahoře či na dně
a křížem krážem projít kvůli ní celou zemi.

Kvůli lásce trhat devatero kvítí,
snad pochybovat o čem je bez ní žití.
Tam mezi vším a ničím svítí kopretiny.
Ty prozradí kdo zažene tvé stíny.

A já trhám, splétám stonky.
V mysli mám pořád stejnou vidinu.
Heřmánek, divizna, luční zvonky,
vydej mi, matko země, čarovnou rostlinu.

Daruj mi květ, co bolest tiší,
někde tu roste, v půlnoční říši.
Co hojí rány na těle i duši,
jsem slepá, mé srdce však něco tuší.

Věneček mám na hlavě jako korunu.
Snad klenot padlé královny.
Rozednění hraje na melancholickou strunu,
je to symfonie, koncert pradávný.

Měla bych poslat kvítí po vodě,
bude plout jako ty koráby, lodě?
Nebo snad zůstane u břehu v rákosí?
Kolik dálky má láska zakusí?

Nepustím ho, vždyť já to vím.
Vím, kdo v mé duši má své místo.
Je až moc blízko, žádné stovky mil,
prázdnotou však zeje hnízdo.

Snad bych mohla dát ho pod polštář,
sen pak vyjeví milované osoby tvář.
Však nač se mučit, nač se dál týrat.
K čemu zase po probuzení plakat?

A tak věnec zůstane ležet ladem.
Ráno se brodí rosou,
prochází loukou a obsypaným sadem,
já dál jdu nohou bosou.

Jdu po peřinách, zmítána steskem.
Nač je den obdařen tak ostrým leskem?
Bolí mě oči, asi se jim stýská.
Po těch druhých očích, touží pohledět do nich zblízka.

Svatojánské noci,
člověk doufá, propadá bezmoci.
Vše ukrývá se zase do duše,
čarodějné kvítí uschlo a pláče, lidé kolem kráčí nic netuše.

- J.