Vracím se domů nocí,
po žlutých křivolakých chodnících.
Choulí se ke mě má smečka, mí vlci.
V kapse mám zlatý déšť ukrytý v kyticích.
A vlahý vzduch líbá ulici,
cítím v něm předzvěst léta,
je to lék bolest tišící,
je nejkrásnější čas tohohle světa.
Cesty jsou dlážděné hvězdami
a vítr chutná po dešti.
Je krásné, když jsme tu tak sami,
když ta tíha zmizí, když zmizí neštěstí.
Mysl je v peřině vzpomínek,
přikrytá až po bradu,
jsme bezrozměrné nic, co nemá věk
a v tomhle vesmíru nenajdu vadu.
Je to ideální vesmír,
našla jsem do něho skulinu.
Je to svět, kde vládne v srdci mír
a člověk nemá v sobě prasklinu.
Po tolika slzách, zklamání,
po tom všem svém studu a hořkosti,
našla jsem pramen v pusté pláni
a voda je lahodná, má chuť sladkostí.
Zurčí a spěchá přes kamení,
její smích je ten tvůj,
myslím, že smím to považovat za znamení,
tak nespěchej a stůj.
Tma je tak krásně černá,
obloha jako ubrus posetý drobky
a já zůstanu této chvíli věrná,
tento okamžik bude moje cesta zpátky.
Nemůžu udělat ani krok,
když utíkám hlínou a trávou.
Čas jde pozpátku, změnil svůj tok,
jdu cestou a je jedno jestli tou pravou.
Svět pláče a také krvácí
a rudá se vsakuje do země,
však vše se k nám zase vrací
a cítím tě přímo vedle mě.
A z té hlíny nasáklé krví,
právě z té rostou rostliny,
v rozbřesku jsme opět zcela noví
a za ruce držíme své stíny.
A z mrtvých těl klíčí stromy,
nesou ostýchavě své první plody,
osoby křehké, a přece je nic nezlomí,
ty stromy staví k nebi schody.
Nahoru k vesmírným očím
k rukám, co mě kolébají,
něco se hroutí, s něčím se loučím
ale sny, sny se mi pořád ještě zdají.
-A.Č.D.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
