V úsporném světle levhartích peřin válím se v bažinách chrčivého „CHRO".
Nerozumím dlouhým stínům izomerů a skotskému AI v tlumeném hovoru za zdmi z kartonu.
V zemích, kde čas skáče jako dítě v kostýmu růžového draka přes švihadlo Hadrianova valu.
V zemích, kde krokety jsou z pilin a polštáře plné popcornu a skořápek smrtících ořechů.
V zemích, kde se lidé neočekávaně potkávají před dveřmi záchodů a svět voní po vonných tyčinkách a seriálech za zrcadlem ošklivosti.
V zemích, kde je hloupostí shánět kávu v coffeshopu, ale prostitutky shánět ve výkladních skříních vedle velkých kulatých oranžových sýrů je normou a v pořádku.
V zemích, kde si lidé sekají nohy, aby jim nebyly vidět zablácené děsně „cool" boty za nekřesťanské peníze získané podvody a své bohatství demonstrují důkazy v podobě neprakticky bílých triček Levis.
V zemích, kde se lidé bohužel nesmí zabít kvůli otravnému smíchu a k nebi vynášejícímu egu.
V zemích s vůní tulipánů a cinkotem kol v uších plných náušnic.
V zemích, kde tě obviní z flirtování při pouhé laskavosti.
V zemích, kde se lidé často moc pletou a tvá hlava mě tíží na rameni a svět chutná po polévce z mořských řas.
V zemích, kde jsou drákulovské koupelny a vzduch voní všelijakou trávou.
V zemích, kde vysoké komíny spaloven mrtvol vyfukují popel nesprávných lidí.
A ze stropů svítí citrony a my jsme ty borky s příliš velkými brýlemi na cestě trajektem, co brzy umře v moři šrotu.
V moři šrotu, kde budeme na šrot.
Kde nás rozemelou turbíny křiklavé upřímnosti v sekanou.
V zemích, kde jedna stará paní smaží šrotové karbanátky na bedně šrotu a je na šrot se svým prudkým kašlem a láhví šrotské skotské whisky v pravé ruce a s cigaretou v okoralých ústech.
V zemích, kde se prádlo hromadí v kuchyni a jako špinavé nádobí se pere v myčce na nádobí s citronovým jarem spolu s lidským odpadem a špínou v luxusních obalech.
Na etiketě je 99% ubohosti a 1% malomocenství.
V zemích, kde ironie je neznámá fráze v čínštině automatického nastavení mobilů bez wifi.
V zemích, kde jsou lišky zcestovalé objevitelky drogových doupat a štěkají s bulldogy v ostrém světle barových reflektorů.
V zemích, kde ovčí bobky voní dobrodružstvím, tráva je nepřirozeně zelená a my se chceme stát cizinkami.
V zemi, kde je už jaro a bílé bledule jsou kousky mraků v bahnitých šlépějích smrti, co rozpárala žaludek nebohé ovci s vyhřezlými žebry.
V zemi, kde se nouzový východ smí použít v případě nejvyšší nouze.
Jenže já nepoužiju to červené kladívko podobno cukrové homoli, přestože v nouzi se cítím už tak dlouho na sedačce hekajícího autobusu s podlahou plnou drobečků vaflí.
Nepoužiji ho a hledím na nejhezčí zemi plnou záhad.
Jsi samá záhada má země!
Jsi samá záhada a neumytá skvrna od rtěnky na tvé ruce je jako nekončící znaménko krásy vesmírných motýlů.
Jsi samý žert a sarkasmus a tvé travnaté vlasy vlní vítr do rytmu Muchy.
Jsi Bukowski čtený v originále a nahlas na podlaze pokojíčku připomínající noclehárnu lehkých dívek.
Jsi plná hladu má země a tvé lačné rty mluví jen o domovině a důvěrně známých jistotách.
Jsi plna krve má země.
Plna krve tekoucí pro nic jen tak z rozmaru a lehkovážnosti.
Jsi plna stesku má země.
Plna stesku po svém kartografovi.
Jsi plna lásky má země.
Jsi plna lásky k odcizeným dálavám a čelům.
Jsi plna nejistoty má země.
Jsi plna nejistoty a zlatého třpytu na uplakaných tvářích.
Jsi plna sazí má krajino.
Tak plná těch spálených těl nešťastně neopětovaných bludů.
Jsi plná bludů má krajino.
Jsi plná bludů bloudících slunnými ulicemi s pokřivenými ústy.
Jsi plná výkřiků do tmy má krajino.
Jsi plná ryku reklamních žbleptů: „You like, what you like!"
Jsi plná váhání má krajino.
Jsi plná váhavých gest a veselých červených ponožek skrývajících jednotvárnost.
Jsi tak plná života má krajino.
Jsi tak plná všeho a mě sytí prázdnota.
Jsi všechno, co já nemám.
Jsi jako komár sající můj život.
Jsi jako komár a já tě přesto nechci rozmáznout v krvavou kaši orgánů.
Jsi má krajino, i když to bolí.
Jsi má a já nejsem tvá a nevadí to.
Jsi má a drásá mě to.
Jsi má a já jsem masochista.
Miluji, když mě tak drásáš.
Miluji svou krev na horizontech tvé země a miluji i krev vpíjící se do tvých oceánů.
Miluji tě celým svým roztrhaným vnitřkem.
Miluji tě pateticky.
Miluji tě upřímně.
Miluji tě, protože musím.
Protože nic jiného nemám.
Jsi má.
Jsi má a zůstaneš na vždy.
A já budu tvým věčným poutníkem má krajino.
Budu tvým poutníkem, dokud si neprošoupu boty.
Dokud si nesedřu kůži.
Dokud neshoří v žáru.
Dokud se neproměním v popel.
Dokud tu budeš.
Dokud budeš má krajino...
------------------------------------------------------------------------
Jsem zpět ze školního výletu po Skotsku a Amsterdamu, proto ta dlouhá neaktivita.
Moc děkuji všem za hlasy a přečtení, dělá mi to radost a motivuje mě to.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...