A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

SMARAGDOVÝ SEN

Když jsem s tebou voníš zeleně.
Slaně po chaluhách v mořské pěně.
Po měkých kopcích, kterými jdeš.
Po ztracených věcech, co už nenajdeš.

Zpíváš mi hedvábně pro můj sluch.
Svým hlasem kradeš vzduch.
Jsi jako poslední z láhve kapka,
jako v noci skrytý lapka.

Skleněná čočka dalekohledu,
vidím křišťálovou planetu,
opředenou hlasem barvy medu,
barvu olivových hájů přidám na paletu.

Měňavé dlaně svěcené vody,
a hlasy, co plíží se do hospody.
Pod tkanými závoji z pavučin,
I já si obleču jeden stín.

Klesám do vod plných žabince,
hlouběji do světa, do tohohle blázince
šílenstvím mi srdce tolik buší,
že to snad uslyšíš i skrz své hluché uši.

Mé tělo je jako kostel,
kde ty jsi svatý obraz na oltáři,
až utečeš z mé hlavy ukliď a ustel,
protože ani tak neskryju tvou záři.

Horečka bydlí v našem domě,
v chatrči na nejvyšším stromě,
kde okna dusí břečťanové listy,
a vše mi práchnivý pod prsty.

Oceánské, smaragdové nebe,
jsme pod stejnými hvězdami,
A jsem tu sama s myšlenkou tebe,
já mezi čtyřmi stěnami.

Utíkáš někde hustou tmou,
s směješ se jako luční tráva,
A jsem tu, mám jen vzpomínku svou
a vzduch půlnoci voní jako ranní káva.

Vím, že stane se to jednoho rána,
tehdy slunce bude svítit přes listí,
Ta nesmírná moc ti byla dána,
budit ve mě city, radost i neštěstí.

Leží kvítí v prachu cesty,
svatební kvítí od nevěsty,
Ze zeleného jmelí,
kéž bychom ho líbat směli.

Chtěla bych stát ti za zády,
až půjdeš tou uličkou,
a pro tebe překonám své pády
budu tvůj světlonoš se svíčkou.

Tma ve mě je jako soumrak v kotlině,
a větve stromů rozdrápaly stesk,
Jen trochu jej zbylo v srdeční dutině
avšak i ten již ztratil lesk.

Vypila bych všechen jed,
kdybych ho pila z tvých dlaní,
pila bych ráda a hned,
bez ohledu na to, jak mě to raní.

Jsem tebou zcela opojená,
jako vůní jarního deště,
jako květinami ze zemského lůna
mé přání před smrtí bude vidět tě ještě.

Země praská jarem,
hlína se dme životem,
když seznámíš mě s největším darem,
jak mám teď žít za plotem?

Keře se odívají novými pupeny,
a i ve mě to znovu klíčí,
nebudu už nikdy člověk zcela úplný
a má-li mě to zničit, ať mě to zničí.

Stébly trávy upíjím z večerů.
Zabíjím v sobě pochyby, nevěru.
A jednou si ušiju šaty z lesů,
vyzvu tě k tanci na soudném plesu.

Každý dotek je jako hladit květinové plátky.
Nikam nejdeš a já už tě chci zpátky.
Cítím stesk, když jsi mi nejblíže,
jen být ti blíže zbaví mě mé tíže.

Chtěla bych se utopit v moři tvých vlasů,
v hlubokých studnách tvých očí,
Můj svět je vyzdvižen z nočních děsů
a ty jsi mé slunce, kolem tebe se točí.

Pošlapána jsou poledne,
slunce v nich jde spát,
a mraky na obloze jsou nezbedné,
a vítr vůni sena počal vát.

Smaragdové sny přistály na polštář.
Každý má krásnou tvoji tvář.
Představy hřejí jako mechová peřina,
cenu zlata má pro mě každá tvá vteřina.

A když jsem sama plánuji budoucnost,
pošetile stavím své vzdušné zámky,
Životy, kde pro tebe nejsem jen host,
kde nejsou prázdné poštovní schránky.

Kde ti přitáhnu zelenou peřinu k bradě,
a nejsem sama ve svém pustém hradě.
A políbím tvá zavřená víčka,
pak k tobě schoulím se do klubíčka.

Kde smím být s tebou ve smíchu i pláči,
kde jsem živá, kde ti mé všechno stačí.
Kde spolu utíkáme blátem a lesy,
Kde prsty cestuji tvými vlasy.

A proto odmítnu ty, co vše by mi dali.
Stačí mi tvé nic a zelená láska.
Můj rozum mlha vždy zahalí.
A bolí to, má duše drolí se a praská.

Voníš zeleně, jako semiš.
Jako šaty v balícím papíře.
Co děláš se mnou, vůbec nevíš,
i pro mě je to k nevíře.

........................................................................

Pro tebe, pro můj smaragdový sen.
⭐
Tuhle báseň jsem psala celkem dlouho a bolestně a snažila jsem se do ní hodně dát, takže doufám, že se to povedlo.
- A.Č.D.