A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

JAKO VODA

Tvář břehů bílá jako pleť soch z porcelánu.
Zrnka písku z pouště mého já, když s větrem vanu.
Krůčky vodou, co mizí tak prchavě.
Tak jako zářezy nehtů na slávě.

Hladový příboj a křik v hukotu
zabíjí steny šakalího štěkotu.
Staří mořští vlci, tváře zjizvené,
když v jejich očích se bárka na skály žene.

Tančíš po písku, byť šlápoty v mžiku zmizí.
A já v těch šlépějích hledám živou vodu.
Však v tomhle světě jsme si všichni již cizí
a jde jen o to nevidět v tom škodu.

Sami ve své hlavě.
Sami ve své lebce.
Kde oceány šumí hravě.
Kde zapomeneš lehce.

Ke tvým kotníkům si pěna hledá cesty.
V šatech z bílých krajek.
V šatech jako pro nevěsty
s křikem racků, kormoránů, s varováním sojek.

Šlapeš mi po tváři,
po očích z kamenů.
Přes kosti ke sluneční záři
svou vlastní tvář skřivenu.

Dupeš mi po úsměvech.
Jsou dlážděny škeblemi.
Ztrácíš se ve všech těch snech,
co sníš zde na Zemi.

Jen blíž k té mase, co se dme.
My lidé jako moře jsme.
Když jeho vlny dálkou hučí,
to nám i v uších vřískot skučí.

Jen přehlušit ho vodní tříští,
posbírat bílé oblázky.
Schovat si strachy pro dny příští
a namluvit si, že je to z lásky.

Rozcuchat vlasy z mořských řas,
rozeznět struny důvěřivé.
Shledat, že máme prsty stále živé.
Že jsou k dotýkání, k pohlazení krás.

Jindy zas hladina mlčky spí.
Mlčí, jen slunce vlídně chytá.
Už je snad našimi ideály sytá.
Snad pohltila vše, na čem jen voda lpí.

Moře je studna očí nebe.
Moře je zrcadlo, kde vidíme jen sebe.
A své tužby, svá zoufalá přání.
A důvod. Důvod proč nemáme stání.

Proč jako bílí koně pádíme po pláži.
Proč vidíme v peřejích květy růží,
co bodají do porcelánových kotníků.
Co lačně vysají nejednu řeku.

Jsme temní, záhady v krvi.
Jak zbavit se těch bouří člověk neví.
Musíme se rvát a rozbíjet skály.
A ty dvě mohyly nejsou již, kde stály.

Vlny jim půdu kradou pod prsty.
Padají ve slunci na kolena.
Nabízí náruč i neštěstí.
Klidně, lhostejně, tiše jako pěna.

Voda již vymlela mnohé břehy.
Prodrala se ledem i skrz skály.
Dala nám život, smrt, bolest i kapku něhy.
Však nezastaví, pádí jen do dáli.

Miluji pro všechno tohle moře.
Miluji, i když způsobí to hoře.
A možná je jen to škoda,
že ty jsi přesně jako ta voda.

........................................................................
-Warnemünde někde na pláži