Pro někoho, kdo to skoro vzdal, ale měl sílu se vrátit. Je to i naše zodpovědnost, že je svět takový, to my jsme ten svět. A jen my s tím můžeme něco dělat.
-----------------------------------------------------------
Včera byl den stejný jako dnes,
slunce stejně hřálo.
Jinou však píseň šeptal mi les.
A tobě se zas něco zdálo.
Stáli jsme spolu před obrazy,
ty obdivuješ hlavně jejich rámy.
Ty zrůdy tam, jsou tví snoví vrazi.
Snad jeden pohled odpověď dá mi.
Jak se to jen stane,
že najednou zešedne svět, co jindy tak plane?
Jak se to jen stane, že to vzdáš?
Když všechno ve svých rukou máš.
Slova bodají jako nože.
A usmání chutnají hořce.
Zařezávají se ti do kůže,
a konec pak asi chutná sladce.
Propadneš se od nás, skrz strop ztrouchnivělý
a pak zjistíš, že rozbil se most.
Že je toho příliš, ale ne ještě dost.
Že jinak by se věci dít měly.
Telefon zvonil, teď jsou kolem bílé stěny.
A jiní lidé na své pouti.
V noci v tichu jejich steny.
Křehcí, jako skleněné sochy, když se zhroutí.
Vtáhli tě do světla,
pod kůží hadičky.
Přístroje zpívají tvého tepu písničky.
Okny dokořán vlaštovka prolétla.
A všichni prostě chtějí vzít to zpátky.
Vrátit se do minulosti jako kouzelnými vrátky.
Ale co je tedy špatného na světě, kde všichni tak trpí?
Kde lidé se dívat bojí a jsou raději slepí.
Nikdo si nevšiml, když jsi to vzdal.
A lidé to opomíjet budou dál.
Dál budou obdivovat jen tu krásnou část díla.
Dál říkat, že pro změnu chybí jim síla.
Dál stáli před obrazem a kritizovali odstíny.
Dál dívali se na světlo.
Nevšimli si, jak důležité jsou i stíny.
A dělali to, dokud je to též nesmetlo.
-A.Č.D.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoetryChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
