A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ZNÁŠ ?

Znáš tu holku?

Co škobrtne, když snaží se tančit polku?

Znáš ji, když venku tak moc prší?

Znáš ji, když nad hlavu se jí všechno vrší?

Znáš ji, když hlavu vykloní z oken?

Znáš ji, když utíká do lesů, ven?

Znáš ji, když déšť jí smáčí vlasy?

Znáš ji, když nezbyde jí víc než „asi"?

Znáš ji, když obličej jí po skle stekl?

Znáš ji, když ucukne, každý by se jí lekl?

Znáš ji, když na topení spí suché kopretiny?

Znáš ji, když zalévá kořeny viny?

Znáš ji, když se v duchu brodí mangrovy?

Znáš ji, když na otázky nikdy neodpoví?

Znáš ji, když uschne jí v pokoji i kaktus?

Znáš ji, když tvrdí, že život je jen divný pokus?

Znáš ji, když cín jí do kůže vypaluje díry?

Znáš ji, když pochybuje o pravdivosti tvé víry?

Znáš ji, když bouřka jí zničila pohlednice?

Znáš ji, když dělá díry do pramice?

Znáš ji, když plujete spolu na té lodi?

Znáš ji snad jen, když se ti to hodí?

Znáš ji, když odpojí vám elektřinu?

Znáš ji, když po tmě oddává se splínu?

Znáš ji, když v noci počítá do stovky?

Znáš ji, když vše se jí vrací jak po zimě vlaštovky?

Znáš ji, když počítá v peřině do tisíce?

Znáš ji, když si myslí, že spánek nepřijde nikdy více?

Znáš ji, když dívá se do stropu?

Znáš jí, když v očích má potopu?

Znáš jí, když sleduje ten flek na zdi?

Znáš ji, když směje se, že i smrt se někdy zpozdí?

Znáš ji, když pot jí tančí po kůži?

Znáš ji, když občas vzplane a zatouží?

Znáš ji, když je nemocná a celý den dříme?

Znáš ji, jen trochu, doufáš, že to víme?

Znáš ji, když smutní, když se jiní smějí?

Znáš ji, když ruce se jí chvějí?

Znáš jí, když prsty běhají po klávesnici?

Znáš ji, když modrou má na líci?

Znáš ji, když pochybuje, zda sebe kdy znala?

Znáš ji, když se tě na tohle ptala?

Znáš mě, mě opravdu, ne to zdání?

Znáš mě, víš já dlouho nemám stání.

Znáš jen skořápku, vy nikdy nechcete více.

Znáš jen tu osvětlenou stranu měsíce.

Znáš mě prý, já tedy neznám nic než chlad, co zebe.

Znáš mě prý, však já popřu, že znám a znala jsem kdy tebe.