A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KDE NEBE SE ZTRÁCÍ

Kde nebe se ztrácí.

Kde krouží v mlze černí ptáci.

Kde nic je vším a stromy jsou ohořelé sirky.

Kde sněhové kopce zabíjí nevinné chvilky.

Kde kroupy nebes tříští lebky ze slonoviny.

Kde hoří mi prsty pocitem viny.

Kde cítím v ústech krev a jazyk můj uvízl pod sněhem.

Kde ztrácím navždy hlas s jediným nádechem.

Kde se smíchem vzývám vítr ať bičuje mé tváře.

Kde vyžívám se v posledním pocitu, co ránu mou páře.

„Jste kreténi!" křičím vám do opilých očí podlitých krví.

Už vím, proč se má přítomnost vám nemilá jeví.

Jak můžete ublížit tomu, kdo tu ani není.

Jak lidi se, tak lehce změní.

Jaks mohla se smíchem řvát: „Řekni to"

Jaks mohla, když je naše kamarádka, mé srdce neví to.

Jaks mohla se smát a blábolit.

Jaks mohla své duši to tak rychle povolit.

Jaks mohla zabíjet a pít alibismus z křišťálové číše.

Jaks přitom s tou tíhou dokážeš stoupat výše a výše.

Jak můžeš se bez výčitek plazit přes mrtvoly.

Jak můžeš zabíjet je jak moly.

Jak může pít a smát se řevnivě soukromí.

Jak fascinuje tě, že led se lehce prolomí.

Jsem sama.

Poslední dnes mezi všemi.

Jsem sama v pokoji s dvaceti lidmi.

Jsem sama.

Sama s vámi, jež jsem prý znala.

Neznám vás.

Jste zrůdy.

Jste masožravá monstra.

I mě od úst kape krev.

I mně, ale já to alespoň vím.

Vím to, a tak odcházím se slovy: „Jste kreténi!"

A vím, že teď se bavíte na můj účet.

Vím to.

Ale možná ani za to vám nestojím.

Sbohem.

Sbohem odcházím na půdu.

Na půdu zahrabat se do prachu a nořit se do bílých stránek se skvrnami krve a vůní železa.

Do stránek chutnající po životě.

Čtu Program pro přeživší a hledám v něm informace, jak přežít.

Už vím, jak čistit skvrny všech druhů a z čeho se vyrábějí plastové hřbitovní květiny.

Vím, že se svými pocity je člověk nevinný.

Vím, že nic, co cítím není špatné, to je až naše konání.

To jste vy zrůdy, co je alkohol a drogy pohání.

Kde nebe se ztrácí pláču potají.

Vím, že mě ostatní vůbec zde neznají.

Já sama nevím, kdo jsem, jak vy mě smíte soudit.

Vím pouze, že mou tkání krev bude proudit.

Kde stromy hoří jako ohořelé sirky.

Kde stromy jsou modré a mají oči.

Kde sníh skřípe jako pneumatiky aut při srážce.

Kde ztratila jsem všechny.

Kde naposledy jsem ti v duchu řekla sbohem.

Kde uvědomila jsem si pod modrou oblohou a s vůní cigaret v plicích, že mám dost.

Kde promarnila si poslední svou šanci.

Nevědělas o tom, ale už je pryč.

Je pro mě lepší být sama než zevnitř požírána.

Sním sama o čisté smrti v bílém sněhu.

O krvi, pod kterou roztává sníh a kvetou první jarní kvítky.

Kvítky nasáklé mou krví zbarvily se do červena.

Sedmikrásky, co zaplakaly.

Řasy omrzlé jinovatkou, modré rty mrtvé chladem.

Já umřela jsem tam, kde se nebe ztrácí.

Mé tělo tam klovou ti černí ptáci.

Já umřela tam, kde se nebe ztrácí.

Domů se mé tělo lehčí vrací.

Jsem to já a nejsem.

Část mě byla tam zanechána v chladu.

Část chladu je zanechána ve mně.

Vím, že jsem nebem, co se do tmy ztrácí.

Nechám tě jít.

Jdi si už nejsi pod mými křídly.

Jsi si dál.

Já se také pokusím jít.

Ostatní si ani nevšimnou, ale bude to tak.

Má duše už si vyrvala ten střípek zrcadla zpátky.

Jsem plná střepů.

Zrcadlí se v nich nebe, co se ztrácí.

Tak jako ve vašich mrtvých očích se zrcadlí ta zloba.

Jak jen mohla uběhnout taková doba

Tolik šancí promarníš.

Já ti je dávám znova.

Ale teď už jsem zcela nová.

Sbohem buďte vy dlouhé roky důvěry.

Sbohem buďte vy noci plné smíchu.

Sbohem buďte spálené kulinářské výtvory.

Sbohem buďte společné plány.

Sbohem buďte oblíbené knihy.

Sbohem buďte sdílené svačiny.

Sbohem buď tmo v tobě.

Snad bude vám lépe v zemi, kde ztrácí se nebe.

Já v té zemi již navždy pozbyla tebe.

--------------------------------------

Ahoj, jsem zpět. Omlouvám se za dlouhou neaktivitu způsobenou školním lyžák s nepřítomností wifi.

 A takové to tam bylo...