A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

DESET RAN

Všichni odcházející, všichni mi mizí,
ženou se za svou vlastní vizí,
bez ohlédnutí, bez zastavení
a já osiřela ve stavení.

Já osiřela ve svém domě snů,
a zeď je všude, kam se hnu.
Nemůžu utéci, nemůžu prodlévat
nemám zač děkovat, nemám se zač kát.

Nevím proč dýchat, ale dýchám ráda
a přece v mých plicích je vada,
malá škvírka, co se rozevírá
a jak ubývá víra, stává se z ní díra.

Propastná jáma do Sedmihradské země
a klíč k bráně je někde ve mě.
A já nevím co chci, co vlastně chci chtít,
jen vím, že mám teď jít.

Když jdeš peklem, nesmíš zastavit kroky,
i když peklo je bez konce i když jdeš roky.
Snad ano, snad máš se hnát dál
a časem vychodíš i žal.

A zbyde bezbolestná komora,
bez citu pokora,
zbyde štěstí bez jiskření
a žal nebude ke spatření.

Snad ohlížet se nemá cenu,
snad vzpomínky nejsou dobré k věnu.
A přesto se ohlédl Orfeus zpátky
a Eurydice se propadla do černé látky.

první rána

Ohlížím se též, i na mě padnou rány.
to krví se plní džbány.
To vody není dost pro ústa
a krev je k zalykání hustá,
krev je dusivá, když je v ní odchází
když cítím šrámy po zranění.
To proto mám ráda ty šrámy
protože jednou ony a já budeme samy.

druhá rána

A z řek a potůčků valí se žáby,
přízraky z jiné doby
plné obav, bolesti v břiše,
hledají v zákoutích své skrýše,
to jsou mé obavy o tebe,
ty nepostavené schody do nebe.

třetí rána

Komáři sytí  kvílením vzduch
z ticha je rázem ruch.
Mé myšlenky tak křičí,
že nejsi tu, že mě to ničí,
že jsi tam, že já jsem tady,
že mám moc blízko k srdci hady.

čtvrtá rána

Mouchy sedají na talíře
a podrývají chrámové pilíře,
nechuť, nezájem, samé násilí,
nač by lidé bolest hasili.
A čím také, ty jsi pramen vody,
teď piju jen vlastní lživé jedy.

pátá rána

Stáda nemoc napadla,
teď obloha je povadlá
a únava kyselá jako shnilé plody
a stále není doušku vody,
stále postel je jak hrobka
a nitro srdce činná sopka.

šestá rána

To pak kůže malá je ti,
krása světa je jen smetí,
puchýře pokryjí vše jako záplata
a stáda klesají do bláta
a lidé se kácí též
s tlukot srdce kácí se věž.

sedmá rána

A na ty ležící torsa padá kamení,
to má být další znamení
nech je jít, nech i sebe.
Krupobití posel z nebe,
co zabíjí bez milosti,
co drtí ti v těle kosti.

osmá rána

Listy hnědnou, květy mizí
pod  záplavou, pod invazí hmyzí.
Ty kobylky jsou cizí rady,
ty ohořelé jabloňové sady.
Ty plytké řeči plytkých lidí
ty oči slepé, co málo vidí.

devátá rána

Tma pak přikryje tě po bradu,
a setře každou zásadu,
dá ti dar snění, cihly na vzdušné zámky
a zapomeneš na náramky,
na to že ten kov tě poutá jako okovy,
že utíkáš daleko do hlavy.

desátá rána

Smrt tancuje s píšťalou, vede davy,
lidé tu tancují, lidé se baví
a mrtví jsou podlahou, parketem, půdou,
mrtví jsou mrtví a na vždy budou
a prvorozené smrt první vyzve k tanci,
ted oni, jednou všichni štvanci.

Cítím těch deset ran, cítím každou z nich.
Cítím ten těžký pláč a ještě těžší smích
a odcházím bez odchodu
dál piju krev jak vodu.

Nechám tě jít, ale já nepůjdu pryč
hlídám tu bránu, ač mám jen žlutý petrklíč.
A cítím těch deset ran jako dar
protože dokud krev mi teče nezhasne žár.

-J.

Jsem zase zpět, za chybičky se omlouvám, vrátím se k nim.