A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

NESPAVOST

Stočená do embrya v peřinách.
Ne, já vůbec nemám strach.
Nemám strach jít spát.
Proč bych se měla bát?

Nespavost v očích všichni mají,
ať choulí se u popelnic nebo v nablýskaném ráji.
A kruhy šedé jako kouřový dech,
ať jsou na tvrdé zemi či přikrývá je mech.

Zamotaná pod dekou do klubíčka.
To se už zavírají víčka
a já nemám obavy z noční můry,
je tu jen ta co na mě zírá shůry.

Nespavost kráčí ulicemi.
Svými zubatými ústy děsivě se tlemí.
A do pokojů nakukuje potají,
ve stínu dveří němě postojí.

Ležím na boku, hledím do zdi,
únava bolí, co spánek brzdí?
Bojím se asi krásného snění,
protože sny vůbec nic nezmění.

Nespavost líbá zpocená čela,
po tom políbení duše není celá,
třesou se ruce, chvějí se tváře,
za okny mihotá se z lampy záře.

Na zádech, oči zabodlé do stropu,
Je tam kapka krve, smrt zanechala stopu.
A já si jen přeju chytit se něčí ruky,
jít a projít plameny, pekelnými muky.

Nespavost odkrývá peřinu, ke mě se položí,
obejme mě mrazivé závaží,
a pak mi vypráví pohádky na dobrou noc,
se špatnými konci, kde život je považován za nemoc.

Obličej zabořím do polštáře,
stále však vidím stejné tváře,
slyším hlasy svých myšlenek,
slyším v hlavě rezonovat jek.

Nespavost šeptá mi do uší,
bradu na mém rameni, rozbřesk na dveře zabuší.
Únava mě kolébá výhledem na hvězdy,
koleje planou, skřípou brzdy.

Stojím u okna v pokoji,
v dlaních mám čáry osudu a život dvojí.
Sedím v posteli u stěny,
mám zlaté mince, však cizí měny.

Nespavost odchází opět tiše.
Kam přes den se schová? Do své skrýše?
A ráno je ospalé a ostré jako nůž,
tak zahlaď bolest, na bledé tváře nanes růž.

-A.Č.D.