A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ŽÁR PŘÍTOMNOSTI

Tóny barev a běh prstů šíleného klavíristy.
Útržky jisker na okraji sklenice.
Zlomek noci, kdy nikdo si není jistý,
čí jméno vyryje do staré lavice.

Koho mlčky odsoudí,
vytesá nehty do stolu.
Kam v lesech myšlenek zabloudí
s pohledem upřeným do žáru uhelných dolů.

Žár přítomnosti.
Dech úsměvů a kvílení saxofónů.
Připijeme ještě jednou, do sytosti.
Pryč od ticha kostelů a modliteb zvonů.

Tady, kde obnošené lidí
věší na šatní ramínka ze stropů.
A kde největší pravdu člověk vidí,
když použije sklenici od piva jako lupu.

Struny kontrabasu.
Malby na zdech řeckých bohů.
Sbíráš z víček z rozbřesku rosu
a spatříš se na příčetnosti prahu.

Nohy tančí do rytmu
a prsty po papíře.
Dál od pustin kraje mrtvých stromů.
Svět otevře se do veškeré šíře.

Jen za mlžného svitu svíčky.
Jen za dunění bouře bubnu.
Teplo utíká pod zavřenými víčky.
a v zahradě ráje najdeš studnu.

Z mrtvých stání rudých lilií
v jednom jazzovém baru.
V barvách obětí, které zabijí.
a naposled do vzduchu vydechnout kouřovou páru.

Znamení smyslů tou trochou euforie
v koutech tmy, kde nejvíc se žije.
Teď jsme tak vzdálení od naší zlosti.
V těch křehkých tělech, kde jsme jen hosti.

Pablesky snů v květech žárovky.
Zrcadla krutá ze skel brýlí.
Tou melodií opustíš všechny omšelé stolky.
Utečeš po cestách, zde každý šílí.

Zde a teď každý je blázen a cvok.
A vše chce ztratit aby směl jít dál.
Na svou pouť dá si ještě lok.
A před očima se rozplyne plný lidí sál.