A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

MARNOST

Kráčí oděná v šedém plášti,
není černá ani bílá,
není démon ani dobrá víla.
Není stopy po radosti ani zášti.

Pijeme ze stejného poháru.
Dno je však stále pod vodou.
A ač u nohou máme tisíce darů,
smysl nenajdeme ani náhodou.

Bosé bledé nohy šlapou po zemi.
A já jí věnuji své oči.
Její dech mě netěší, nemučí.
Je ženou bez hlavy, se dvěma tvářemi.

Tak ráda mě bere do náručí.
Oči mě pálí, v uších hučí.
Tak ráda mi masíruje srdce.
Hrubě ze začátku a pak měkce.

Nevidím ji nikdy přicházet,
kam šlápne všechno mizí.
Je středobodem mých snů i vizí
a už nejsem, když vidím ji odcházet.

Cítím ji v dlouhých nocích i ve dne,
mé dno je tak bezedné.
Cokoliv hraju ona diriguje
a co mám je její, všechno její moje.

Hladí mě po duši ráno,
zrcadlí se v očích malých dětí,
Dusí, objímá, zabíjí, líbá a drtí.
V posteli pro ni mám rozestláno.

Proplétáme si prsty, půjčuje mi svoje dlaně.
Je mrtvým komárem na bílé stěně,
je opuštěným hřbitovním kamenem,
stojí za mnou, za mým ramenem.

Vše co dělám háže do koše,
je tak zvráceně mlčenlivá a tichá,
mám pocit, že za mě i dýchá
a něco mi píše prsty do duše.

Je tak trochu krásná.
Je přímo kouzelná však prázdná.
Nenávidím ji až za hranice mé lásky
a do čela mi vyrývá další vrásky.

Dnes jsem ji spatřila v  odraze zrcadla,
v prasklinách chodníků,
v bílé pokožce mých vlastních kotníků,
ve vodě odtékající z umyvadla.

A šla jsem dál po zdi, dál od lidí.
Vím, že tu je, i když ji jiní nevidí.
A já šla až na střechu světa,
snad jsem šla chvíli, snad celá léta.

Vítr hnal nebem oblaka a mé vlasy,
splývala jsem se vším, s přírodou.
A ačkoliv pohár je zničen, jsem pod vodou
a ona je tu, stále mě vítá i děsí.

Květy třešní mi padají do očí,
já padám, svět se zatočí.
A marnost mě u toho svírá.
V mých dlaních se chvěje víra.

-A.Č.D.

Pro tu co nikdy neodchází