A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

V BÁJI, V POVĚSTI, V POHÁDCE

Na schodech rozpadlé katedrály sedím mlčky potají.

Mé paže k tobě sepjaty nový soumrak vítají.

Na schodech z nefritových slz a sněženek léta čekám na zázrak.

Čekám němě, nebe bouří, i v mé mysli je teď mrak.

Všude kolem ruch a šum, co klíčí nevesele.

Na kámen chladný ulehnu jako do postele.

Skomírám v apatii, rezignuji na tvůj smích.

Ztrácím se v bezoblačném dechu písní tvých.

Snažím se usnout v sen svatojánský a v chrámoví pokleknout.

Vím, že brzy přijdou mou hlavu zde useknout.

Nasadí ji na sochu jedné svaté, ona už o vlastní přišla.

Možná že stářím a možná smutkem, byla tak rychle sešlá.

Mně dají výměnou její hlavu, tvoří ji jistě kameny.

A z důlků chladný vytrysknou nesmí už nikdy slané prameny.

Ona ta svatá v chrámoví noci bude se smát a zardí se.

To ona tam na oltáři rozsudek můj přinese.

Sedím na těch schodech a kolem tančí múzy.

Kolem tančí cáry veškeré té hrůzy.

Nahé kotníky, co tančí po kytarách.

Modré lemy sukní, co mizí v cigaretových párách.

Když umění přišlo po špičkách jako dech jednoho motýla.

Tvá přítomnost na podiu tu mou sochu rozbila.

Jako antická kráska bez paží a bez nosu.

Stala jsem se jedním ze sochařských pokusů.

Nečekala jsem, že budeš stát tam se smutnou tváří.

A že i v ušmudlaném bílém triku spatřím tu záři.

Myslela jsem si, že mě to nezraní.

Myslela jsem, že tvé trny mi už nevoní.

Myslet si můžeš, ale pak se vše změní.

Myslet si můžeš, ale v tom myšlenky není.

Nic nepomůže ti, když se to stane.

Nic nepomůže slze, co skane.

Stojíš na zahradě a zaléváš květiny.

Stojíš tiše v mysli den jiný.

V mysli smích a konev prázdná.

V mysli hřích a víčka teskná.

Myslet si můžeš, ale stejně to zabolí.

Když vidím tě kráčet bosky po poli.

Bosky po linoleu a s velkou rýmou.

Též slzí mi oči, jen tvou vinou.

Když květy rozkvetly ti na krku.