Někde po cestě jsem ztratila mozek.
To když jsem tě potkala poprvé.
To když jsem tě vyhrabala z pod trosek,
to když jsem si odřela lokty do krve.Uprostřed sutin, uprostřed pustiny.
V ničem, já v davu, a ty jediný člověk.
Probrala jsem z té lidojedské hostiny
a nezbyl mi ani čas pro úlek.Utrhla jsem tě, krásný květě.
V mé hlavě jsi jako rostlina v herbáři.
Jediný exemplář na celém světě
a jméno po nejkouzelnější tváři.Z prken mé postele jsem postavila vor.
Pak křtila loď půlnočním vínem.
Tvé jméno nosí každý nově objevený tvor,
každý krásný motýl je tvým stínem.Brázdila jsem neznámý oceán,
v bouři se prala a bojovala s osudem.
Pod hvězdným nebem postavila stan,
přemýšlela jaké to bude, až tady nebudem.A vlny mi připomínaly tvé vlasy.
Západy slunce lesk tvých slov.
A bílý sníh co plameny hasí,
zase tvé dlaně když na nebi je nov.A já byla dál bláznem, byla šílená.
Do tebe, z tebe, blízko i daleko.
Často jsem klesla na kolena,
čase, ty zloději, ty chamtivá strako.Loď nyní narazila na mělčinu,
objevila jsem nový světadíl
a pod palmami klesla jsem do stínu.
Vždyť ušla jsem tisíce mil.Všude tě vidím, tvé přízraky.
A ležím pod noční oblohou.
A když odmyslím si všechny ty mraky,
vidím tu hvězdu co bude navždy mou.Nyní se zdráhám k další cestě,
chci zůstat v té tvé krásné zemi.
Nechci se ztratil ve velkoměstě
v téhle pustině krásně je mi.Ačkoliv jsou zde dravé šelmy,
tropické bouře a hrozná sucha.
Miluji tuhle zemi, a to velmi
a ke všemu zlému jsem hluchá.Bláznivé tance nohou v písku,
vzpomínky na letmé doteky,
vyšplhám na blízkou lísku,
a je to jako teď, ač uběhly věky.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...