Někde po cestě jsem ztratila mozek.
To když jsem tě potkala poprvé.
To když jsem tě vyhrabala z pod trosek,
to když jsem si odřela lokty do krve.
Uprostřed sutin, uprostřed pustiny.
V ničem, já v davu, a ty jediný člověk.
Probrala jsem z té lidojedské hostiny
a nezbyl mi ani čas pro úlek.
Utrhla jsem tě, krásný květě.
V mé hlavě jsi jako rostlina v herbáři.
Jediný exemplář na celém světě
a jméno po nejkouzelnější tváři.
Z prken mé postele jsem postavila vor.
Pak křtila loď půlnočním vínem.
Tvé jméno nosí každý nově objevený tvor,
každý krásný motýl je tvým stínem.
Brázdila jsem neznámý oceán,
v bouři se prala a bojovala s osudem.
Pod hvězdným nebem postavila stan,
přemýšlela jaké to bude, až tady nebudem.
A vlny mi připomínaly tvé vlasy.
Západy slunce lesk tvých slov.
A bílý sníh co plameny hasí,
zase tvé dlaně když na nebi je nov.
A já byla dál bláznem, byla šílená.
Do tebe, z tebe, blízko i daleko.
Často jsem klesla na kolena,
čase, ty zloději, ty chamtivá strako.
Loď nyní narazila na mělčinu,
objevila jsem nový světadíl
a pod palmami klesla jsem do stínu.
Vždyť ušla jsem tisíce mil.
Všude tě vidím, tvé přízraky.
A ležím pod noční oblohou.
A když odmyslím si všechny ty mraky,
vidím tu hvězdu co bude navždy mou.
Nyní se zdráhám k další cestě,
chci zůstat v té tvé krásné zemi.
Nechci se ztratil ve velkoměstě
v téhle pustině krásně je mi.
Ačkoliv jsou zde dravé šelmy,
tropické bouře a hrozná sucha.
Miluji tuhle zemi, a to velmi
a ke všemu zlému jsem hluchá.
Bláznivé tance nohou v písku,
vzpomínky na letmé doteky,
vyšplhám na blízkou lísku,
a je to jako teď, ač uběhly věky.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
