A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ŽLUTÁ UMÝVÁRNA

Ve žluté krychli sedí sama
v obnažení času útlá dáma.
Stěny ji svírají ve zlaté pěsti
a bzučí moucha v odstínu štěstí.

Drtí ji ruce nepoznané,
to se tak prostě občas stane.
Šedé mraky sežehnou zrak
a znovu a znovu děje se to tak.

Ve zlaté kleci komory čeká na vyvolání.
Je černobílý rozmazaný snímek.
Cítí se rozmlženě, téměř k nepoznání
tak jako umyvadlo od levných šminek.

A kolem bublá voda,
lidé z dlaní smývají své hříchy.
Z umývárny odejdou rozechvěni smíchy
a na ni jen jemný prach sedá.

Barevné zvuky kreslí představy.
Zírají na zamčenou schránku.
Kroky tiché se u ní zastaví
však zmizí, nenajdou života známku.

Jsme v umývárně mezi umyvadly,
člověk sem přijde vždy znaven a zvadlý.
Pak vše bolestivé spláchne do kanálů.
Stane se jedním z prázdných sálů.

Smývá ze sebe vše, čím byl.
Na bytí tohle nemá dost sil.
Jenže pak už vůbec opravdový není.
Je papírovou scenérií vystřiženou bez prodlení.

Jsme jako ty postavy z knih,
nejsme o nic víc skuteční.
I ona se cítí jednou z nich,
tolik ji bolí zář sluneční.

Jak víme, že nejsme jen vymyšlení?
Jak víme, že nejsme něčí snění?
Jak víme, že nejsme jen z papíru?
Vystřiženi nůžkami světa světu na míru.

Ve žluté krychli sedí sama
vykoupaná v čase jedna dáma.
A nevěří, že je z krve a masa.
Za kotník táhne ji ta skutečnost jako smyčka lasa.

Zlomila při procházce své sluneční brýle.
Sklíčka se leskla, praskalo v týle.
Jedním se dívá, druhé si schová,
jak vlastní oči v dlaních ho chová.

Dá ho tomu, kdo bude toužit,
vidět svět jejíma očima.
Vtiskne mu jej až se bude loučit
až pohltí jí srdce zima.

Ve zlaté umývárně,
v orchestru kapající vody
čeká příliš dlouho, příliš marně
a čekají ji vyjít dlouhé schody.

Tak opustí skrýš s vůní topinambury,
poddá se hlasům shůry.
Celá se ponoří pod vodu
a v netečnosti nalezne svobodu.

Naleznete absolutní prázdnotu,
v ústech suchou němotu.
Vždy si bude umývat řádně ruce,
ráno se vzbudí s tělem v chladné řece.

Bude nádherně vymyšlená.
Prázdná jako ta žlutá stěna.
Zářivá skořápkou krásnou na povrchu,
však za stěnou nic než výdech vzduchu.

....................................................................
Připadám si teď hrozně neskutečně, trochu pochybuji o tom, že jsem. Na druhou stranu mi to až tak nevadí.
A kdyby to někoho zajímalo, napsala jsem to opravdu ve žluté umývárně.
- A.Č.D.