A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

TY.JÁ.MY.

Ty, já, my,

bloudící duše přes bludné kořeny.

Ty, já, my,

bludičky brodící se bažinou za světýlkem v dálce.

Ty, já, my,

světlušky na baterky bez náhradního zdroje.

Ty, já, my,

Lucerny, co jsou k ničemu, když přijde blackout.

Ty, já, my,

výdobytky moderní doby bez možnosti odmítnutí.

Ty, já, my,

ach ty jámy plné frustrace, co dusí naše iluze.

....

Ty sedíš v tiché koupelně a prsty tvé zebou.

Ty sedíš v prašné cestě a pláčeš.

Ty stavíš hrady z písku a ničíš je podrážkou svých bot.

Ty opíjíš se abys zahnal smutek.

Ty abstinuješ abys ho přivolal.

Ty toužíš zase cítit.

Ty chceš cítit něco víc.

Ty chceš začít nebo skončit.

Ty se už nechceš topit v kompromisech, v polovičním životě.

Ty chceš dýchat všechno nebo zadržet dech než zastaví se tep.

Ty voláš mi, ač neznáš mé číslo.

Ty našel si ho naškrábané na zdi učebny fyziky.

Ty našel si ho s popiskem – zavolej až tě TO napadne.

A tebe to napadlo.

A tebe mezi všemi.

A tak voláš.

....

A já sedím na zemi koupelny a piju vodu z vany, když to zazvoní.

Já sedím a přemýšlím zavřená po tmě v absolutním tichu.

Já se bojím ticha. V tichu se mnou hovoří mé myšlenky.

Já se jich bojím.

Já jsem jako vůně šeříku.

Já si vzpomínám na to staré fialové mýdlo, co štípalo mě, když jsem byla malá, do odřených kolen.

Já si ještě pamatuju na své malé veselé já a na to, že bolest odřeného lokte byla to nejhorší.

Já nic to mé oči, to ony pláčou z té intenzivní vůně.

Já ne, to ta alergie na šeřík. Ano jinak to není.

Já mám asi intoleranci na nostalgii.

Já chodím po zábradlí mostu a nebojím se.

Já směju se a už se nebojím.

Já, holka s nejlepším průměrem z fyziky, jí vůbec nerozumím.

Já sedím a během harmonického kmitání škrábu do zdi svůj malý vzkaz.

„Já nevím," říkám často.

Já často říkám pravdu.

Já nelžu nikomu, jen sobě. Oč menší je to hřích.