A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ALENKA. ALENKA.

Alenka, víla z cukru a naděje.

Alenka pryč je, než člověk se naděje.

Skočí vždy po hlavě do králičí nory a vůbec se nebojí.

Kolena má rozbitá, ale to se zahojí.

Růže strupů jsou prý poctou skautů.

Ač nejsem skaut, mám je též od všech ostnatých plotů.

Ach, kdysi chodily jsme spolu za ruce.

Ach, kdysi, to ještě děti nevinné ve školce.

Ty má jediná kamarádka a já jedna z mnoha tvých.

Já trochu strašpytel, ty smrtelný hřích.

Jsi víla s cukrovou vatou.

Jsi písnička na kytaru s bláznivou notou.

Jsi svá a nebezpečně šílená.

Ale to jsem už s tím vším smířená.

Ležíme na podlaze tvého pokoje, kde nikdo nežije.

Světlo zkalené okny, která nikdo nemyje.

Zde máš svůj stroj na cukrovou vatu, snědly jsme jich už pět.

Kazíme si zuby a debatujeme, jak zachránit svět.

Jak zachránit sami sebe.

V ústech kousek modrého borůvkového nebe.

Vzpomínáme, jak jsme jedly syrové špagety.

Myšlenky lepíme do věty.

Jak jsou lidé, tak moc vystrašení.

Že bojí se poznat co je a není.

Jak ptají se: „Něco vám spadlo?"

Jak ptají se, ač je nic nenapadlo.

Ano, něco spadlo, spadly jsme my.

A tak jsme teď při zemi.

Jsme přízemní. My všichni. Lidstvo.

My všichni máme strach a nevíme to.

Bojíme se riskovat, a tak raději nežijeme.

Bojíme se riskovat a v černé díře zanikneme.

Točíš další cukrovou vatu, já nikdy dřív ji neměla.

Ležíme v cukrové zemi, jíme vzduch a co, že se to nedělá!

Plánujeme velkou loupež na účet korporace.

Ty pracuješ v obchodě, máš dvě uniformy přece.

Vkrademe se do bytů, když majitelé nejsou doma.

Vkrademe se do soukromí, klíček pod květináčem najdeš lehce sama.

A jsou zpátky léta mlčení.

Ten jeden večer vše to odčiní.

Ty šílené plány a tvé boty se sedmikráskami.

Tvé čelo zachmuřené vráskami.

Ten strach, co s blázny jen bude.

Když zamítají nás vlastně všude.

Když pro všechny jsme zkrátka divné až moc.

Když našim přáním naslouchá jen hvězdná noc.

Ty jsi jí kousek ukradla a přišpendlila nad postel.

Ty jsi nos do pampelišky zanořila, teď na něm máš sluníčkový pel.

Často se směješ, často pláčeš, často mluvit odmítáš.

Zavřená ve své říši divů všední svět nevnímáš.

Alenko. Alenko. Volám tě dvěma jmény.

Volám tě, když den se vkrádá líný.

Alenko. Alenko. Ty zasloužíš si absurditu dvojitého jména.

Alenka. Alenka. Zařve svět až pohltí tě jednou hlína.

Ale ne teď, teď blázni dál.

Naplň ten sen, co se ti zdál.

Sni dál, svět potřebuje blázny!

Blázny, co šílí nezčeření bázní.

---------------------------------------------------------------------------------

Pro Alenku jako z té knížky.

Pro Alenku se sedmikráskami na botou a kopretinou za uchem.

Pro Alenku se dvěma jmény, co hrála se mnou "Choďte po stopách".

Pro Alenku, co věřila na víly a duhu a ještě stále věří v dobro.

Pro Alenku, co si tohle nikdy nepřečte.

Pro Alenku. Alenku.

A.Č.D.