A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

PRÁZDNÁ MÍSTA

Zamrzlá okna tvého bytu.
Stříbrné kvítky zimy.
Nehty vyryju jednu větu.
Pod sebou bělostnou zemi.

Dechem se deru ven.
S vlasy ve víru bouře.
O horizont se přetahuje noc a den
a ulice zaplaví lidské moře.

Okna prázdných paneláků.
Mrkají světlem zářivek.
Úředníci konzervováni jako v láku,
v kapsách drahých obleků levný vděk.

Jako Bůh dívám se z dálky.
Světla hoří a zase je uhasí.
Vidím jak válčí své malé války,
když prsty mě tahají za vlasy.

Kroky podpatků po schodech.
A spousta a spousta papírů.
Dlouhý hrdelní vzdech.
Upjaté masky na míru.

Papíry za papírky.
Trhat dny z kalendáře.
Přidat padlá přání do sbírky
a potichu zavřít za sebou dveře.

Šeptají, zpívají hodiny.
Osedlají si auta, tramvaje, trolejbusy.
Zpět do prázdných bytů, či vítají je rodiny ?
Proč tolik vzduchu nás dusí?

V kterém jsme spolu patře?
Teď hroutí se skleněné domy.
Roztrhej je, zběsilý větře.
Nechť z měst jsou zase kamenné lomy.

Házíme po sobě kamení.
Jsme spolu na střeše kanceláří.
Jedna rána už nic nezmění.
Hvězdy nám na cestu září.

Zatáhnu dlouhé závěsy.
A okno oslepne tmou.
Stejně jsou květy na kusy.
Uvadly chladem, nebo je to mnou?

Žárovka praskla, jsem v šeru.
Schoulím se do sebe.
Do očí vypálí mi svět díru
a stejně znovu křičím do nebe.

Jsem jako mořeplavec bez lodě.
Bez mapy a bez  kompasu.
Netuším jak se uzdržím na vodě.
Netuším proč vidím krásu.

Objevuju tu nová místa.
Jsou mi tak vzdáleně blízká.
Byla tu vždy, jsem si jistá.
Stěžeň se láme, když se blýská.

Prázdná místa v mojí duši.
Krajiny lesů a plání.
Hlasy mi trhají zevnitř uši.
Rytíři zbrojí se pro nové klání.

Prázdná místa mají své útesy.
Útesy z bílého mramoru.
Zadrž dech, snad tě to neděsí.
Chyť mě za ruku, půjdeme nahoru.

Sochy z mramoru tvé kůže.
Rudé prasklinky cév a žil.
Meč pro boj podá mi páže.
Rozbíjím kámen ze všech sil.

V sutinách však vidím stále oči.
Cítím na jazyku prach.
Vrány jsou krásné k pláči
a srdce mi svírá strach.

Odkládám zbroj, propouštím koně.
Ráda se vzdám nepříteli.
Myslím že má mysl stůně,
když je mi nepřítel tak milý.

Slunečné pomeranče u tvých kotníků.
Spousta a spousta vrstev člověka.
Pokládám zlatou snítku ke tvému pomníku.
Modlitby šeptám zdaleka.

Prázdná hnízda bez mláďat.
Duté ticho navždy spících.
Pod stromem skořápky a sytý had.
Perly soumraku běží po tvých lících.

Odkládám meč, tupá je čepel.
V kapse mám hrst kamení,
půjdu, jen k ústupu zavel,
jen mi dej jedno znamení.

Tvé sochy, tvé písně.
Sedíš tu vedle mě.
Zbavte mě prosím tísně,
bojím se odtrhnout od země.

Myslím že zakořením jako strom.
Obrostu ruiny tvých chrámů.
Počkám až konec oznámí hrom.
Počkám než větve si zlámu.

Obejmu tvé střepy, antickou krásu.
Díky tobě jsou prázdná místa prázdná krásně.
Zmizely obtisky všech děsů.
Chci se navždy cítit s tebou tak prázdně.

⭐⭐⭐⭐⭐
-A. Č. D.