A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

MĚJ KRÁSNÝ DEN

Utíkám.

Utíkám z těch papírových zdí, kde cítím se ještě více jako vězeň.

Utíkám do chladu temné noci.

Utíkám jen v tenkém černém kabátě, v ruce knihu.

Ta hřeje mě více než teplá šála.

Utíkám za světlem neonové optimistické reklamy.

Utíkám a pak se zarazím.

Před čím dál utíkat, už není třeba se hnát.

Utéct chci jen sama sobě a to nedovedu.

Již neutíkám.

Pozvolna kráčím ulicemi šedých kartonových krabic.

Ulicemi s domy z krabic od kečupu, který vyrobili náměsíční z lidské krve a eutanázie.

Užívám si, že mé nohy, jako první šlápnou na čerstvý křehký sníh.

Že jsou to mé nohy a ne podrážky kečupových lidí.

Loudám se ulicemi malého města s velkými problémy.

Jiskřivé ticho prořízne zvuk pneumatik.

Zděšeně schovám se za keř magnolie, co obejme mě větvemi s prvními poupaty.

Jste to Vy!

Jste to Vy , prapodivné bytosti chvátajíc za vidinou brzkého konce.

Bytosti odpočítávající své nádechy, zbylé údery srdce  a zůstatek na účtu.

Vy bytosti nervózně dupající na brzdu-plyn.

Vy bytosti, vězni za volanty svých křápů.

Vy bytosti, co do sebe lijete red bull a kávu.

Plavu proti proudu vzduchu.

Kromě Vás tu nikdo není, vy nejste, já nejsem.

Jedno velké "nikdo" drtí mi žebra.

Zakláním hlavu a dívám se na oblohu znečištěnou světelným dechem a pokryteckým CO2 z našich plic.

Vydechuji mraky. Mraky a z nich sněží.

Ty bílé víly tancují po černočerném parketu a já s nimi.

Nahlížím do oken lidí příliš důvěřivých než, aby stáhli žaluzie.

Žaluzie svých srdcí.

Jsem zloděj.

Jsem zloděj chvil.

Těch chvil, kdy matka ukládá do peřin své dítě.

Těch chvil, kdy pán ve vytahaném svetru u okna hladí kočku.

Těch chvil, ve kterých jedna žena se špatným melírem vaří čaj.

Chvil kdy se ti dva líbají.

Chvil, kdy se mi ty jedny oči zahledí do duše a také mi ukradnou tuto chvíli.

Nalézám zastřešenou zastávku a sedám si na lavičku.

Neonová reklama hlásá: "MĚJ KRÁSNÝ DEN!"

A já se směji, protože jí někdo uštědřil pěstí ránu přímo nad "E".

Dívám se, jak autobusy zastavují a zase se s funěním vydávají do krajů plných drápů a slídivých očí.

Nahlas se směji, protože mě nemá kdo slyšet.

Nikdo. Nikdo není v noci ve vylidněném šedém městě.

Nikdo. Nikdo tu nečte Allena při žlutém světle přehnaně optimistické reklamy.

Sněží. V mém srdci sněží.

Sněží a taje.

V mém srdci cosi taje a zem je plná ubohých černých kaluží, ve kterých se topí hvězdy.

Chci do kaluže skočit šipku, protože věřím, že je to brána do cizích světů.

Do cizích světů, kde vše se zrcadlí.

Do cizích světů, kde lidé tajemství neskrývají za bolestnými úsměvy.

Do cizích světů, kde  budeš na této lavičce sedět se mnou.

Čtu a píši tuto poezii, které chybí rýmy.

Chybí jí rýmy, protože již nemám energii krotit své srdce.

Chybí jí rýmy, protože to nikomu nevadí.

Chybí jí rýmy, protože tu nikdo není.

Protože tu nejsi ty.

Z temnoty vynoří se autobus a ten stejný řidič na mě zírá,

Mám chuť nastoupit a vysvětlit mu, že sedět na zastávce ani v nejmenším nemusí znamenat projevovat zájem o jízdu.

Mám chuť to říct, aby prozřel, ale nemohu, protože bych to tím popřela.

Nemohu, protože ačkoliv mám paradoxy ráda, dnes chci paradoxně jen naslouchat tichu a svým paradoxním myšlenkám.

A tak se jen třesu zimou.

Jen se třesu zimou a v ruce mám zčervenalé mrazem.

Vstávám a mé zčervenalé prsty schovají Allena pod tričko.

Schovám Kvílení pod tričko tam, kde mám srdce, aby nezmoklo.

Aby jedno kvílení v papíru splynulo s kvílením duše a vznikla tak kakofonie nádherně disharmonického jeku.

S hranami knihy dloubajícími mě do hrudi se loudám domů.

Domů do svého milovaného vězení a po obloze píši necitlivými konečky prstů vzkazy.

Vzkazy sama sobě, abych si je v obloze přečetla až se zase budu sama loudat šedým zkřehlým městem.

Vzkazy zrcadlovým lidem.

Vzkazy příšerám z kaluží.

Vzkazy lidem, co jim krvácí pěsti od skla reklamy.

Vzkazy, ženě s nedokonalým účesem.

Vzkazy milovníkům koček.

Vzkazy všem maminkám.

Vzkazy zamilovaným.

Vzkazy všem pijanům energetických nápojů.

Vzkazy všem, co pátravě vyhlíží z oken.

Vzkazy očím, co se střetly s mými.

Vzkazy těm, co nezatahují žaluzie.

Vzkazy, těm kdo vytáhli ty mé.

Vzkazy všem, zlodějům chvil.

Vzkazy sobě.

Vzkazy srdci.

------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za případné chyby, ale dnes již nemám energii dělat korekturu.

Právě jste dočetli naprosto spontánní, nekontrolovaný proud mých myšlenek a já Vám za to děkuji.

Berte tento "VZKAZ" jako jedno velké díky. Dnes byla tato "kniha" číslo 21 v kategorii poezie a já jsem z toho úplně unešená. DÍKY. DÍKY. DÍKY....

A. Č. D.