Tak jako ona říká: „Nikdy neperu Peru!"
Já tvrdím, že nepřekročím nadoblačnou sféru.
Když za okny létají částice popela a tváří se jako vločky šedě bílé.
Tak i já pomocí černých mimiker předstírám, že tvé pohledy mi nejsou milé.
Chovám se podivně prazvláštně, jako tvor dávných časů.
Skrývám tvář do oblaků vřesů.
Když jsi tu fascinují mě bot moje špičky.
Vzplanu hned a zhasnu, co plamen v průvanu svíčky.
Ty horké vločky chytám do chladné dlaně.
Chytám je do slzavých očí – ač nevěřící, modlím se za ně.
Prameny z nich derou se ven někde uprostřed žilních splavů.
Cítím ve své krvi příměsi těžkých kovů.
Můj tep sílí jako vichřice za okny světa.
Do tváře ledové kroupy mně tvá nevšímavost metá.
Jsem jako Neználek při své první cestě na Měsíc.
O Keplerových zákonem nevím zhola nic.
Jsem jako tvor bez křídel hledící dlouze k obloze.
Jsem jako otravný hmyz, co umírá neboze.
Hmyz, co ho samotná existence zabíjí.
Vždyť máš v ruce tu síťku, co motýly pobíjí.
A v ústech hlavičky špendlíků.
Když jsem tou neviditelnou posádkou jednoho ze Sputniků.
Špendlíky pro ukřižování mrtvých křídel.
Jsem si tím jista. Však zatím s herbářem mrtvol nikdo tě neviděl.
Možná sám pod svým svetrem máš jedna schovaná v utajení.
Možná, že přízemností je již téměř vidět není.
Snad schováváš je pro hvězdnou oblohu.
Snad jako já říkáš si: „Ještě je roztáhnout nemohu."
------------------------------------------------
Drobný výtvor z hodiny biologie u jehož tvorby jsem byla chycena. Ups. Nechci vědět, co si o mě teď učitel myslí...
Tak snad se líbí alespoň vám. :)
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
