Tma je kápě tajemství.
Tma je roucho blouznění.
Kdo skryt v ní je se nezmění,
jen paprsek rozerve ho vedví.
Odhalí jindy křehké rysy
plamínek svíčky v kuchyni.
Obletí jiskry lidské mysy.
Břehy vrásek, kroky duší v předsíni.
Vosk v kapkách měří příchod svítání,
to vrátí se z flámu nad ránem.
Však nyní jsme sny jen spoutáni.
Zmizí vše, co ruší mysl.
Hladina v láhvi hned je dnem.
Blábolem zveme zestárlý smysl.
Lesk bělma očí uvnitř rámu,
styřelé ruce kolem svícnu.
Z černi vídáš vystupovat dámu
a starce se slovy, jež uvízla v jícnu.
Jsou to jen ozvěny.
Volání pradávna.
Mluví k nám šeptem skrze stěny.
Chodili po podlahách z mramoru.
Vězní je v oleji díla slavná.
Snad zkolila je zlá rána moru či vzdoru.
Však byli tu sedíc u dřevěných stolů.
Pádili po schodech nahoru dolů.
Milovali květiny, báli se smrti
a nyní je z nich i kvítků jen vševesmírné smetí.
V prach rozpadli se bez spěchu.
Zbyli tu jako portréty, obrazy.
Možná by jim těch pár vzpomínek dalo útěchu.
Však jisté je, že už je nic nemrzí.
A když já stojím tu pod jejich stropem.
Obdivuji na skle otisky duchů.
Přiznávám, čas je spravedlivým supem
a já se též zalknu v tomtéž vzduchu.
-Antwerp 27.8.18
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
Thơ caChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
