Tma je kápě tajemství.
Tma je roucho blouznění.
Kdo skryt v ní je se nezmění,
jen paprsek rozerve ho vedví.Odhalí jindy křehké rysy
plamínek svíčky v kuchyni.
Obletí jiskry lidské mysy.
Břehy vrásek, kroky duší v předsíni.Vosk v kapkách měří příchod svítání,
to vrátí se z flámu nad ránem.
Však nyní jsme sny jen spoutáni.Zmizí vše, co ruší mysl.
Hladina v láhvi hned je dnem.
Blábolem zveme zestárlý smysl.Lesk bělma očí uvnitř rámu,
styřelé ruce kolem svícnu.
Z černi vídáš vystupovat dámu
a starce se slovy, jež uvízla v jícnu.Jsou to jen ozvěny.
Volání pradávna.
Mluví k nám šeptem skrze stěny.Chodili po podlahách z mramoru.
Vězní je v oleji díla slavná.
Snad zkolila je zlá rána moru či vzdoru.Však byli tu sedíc u dřevěných stolů.
Pádili po schodech nahoru dolů.
Milovali květiny, báli se smrti
a nyní je z nich i kvítků jen vševesmírné smetí.V prach rozpadli se bez spěchu.
Zbyli tu jako portréty, obrazy.
Možná by jim těch pár vzpomínek dalo útěchu.
Však jisté je, že už je nic nemrzí.A když já stojím tu pod jejich stropem.
Obdivuji na skle otisky duchů.
Přiznávám, čas je spravedlivým supem
a já se též zalknu v tomtéž vzduchu.
-Antwerp 27.8.18
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
Thơ caChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...