A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ASI

Myslíte si, že já jsem stále já.

Myslíte si, že zůstanu navždy stále mnou.

Myslíte si, že máme povinnost setrvávat uvězněni v tenké skořápce stereotypního bytí.

Myslíte si, že máte právo se mi smát, když ze rtů se mi dere vytí.

Myslíte si, že máte právo se mi smát, když má ruka tu tvou bezděčně chytí.

Myslíte si, jenže není zbytí.

Myslíte si, že jsem jako koleje, co vedou ke stejnému cíli.

Myslíte si a stejně je Vám jedno, že dech mi dojde v poslední míli.

Myslíte si, že řeknu ANO, jen proto, že to jest Vaše přání.

Ani nevíte jak se mýlíte, nejsem tak lehce k mání.

Myslíte si, že půjdu zase s Vámi vést zbytečné řeči.

Myslíte si, že půjdu, i když budu jako ve smrtelné křeči.

Myslíte si to, protože víte kolikrát už se tak stalo.

Myslíte si, že mě máte přečtenou, ale víte toho o mě vážně málo.

Mýlíte se, když tvrdíte, že má krev je jako inkoust černočerné tmy.

Mýlíte se, když věříte, že my budeme vždy stejní my.

Mýlíte se, když hrajete si na spisovatele.

Mýlíte se a chlad se Vám drápe po těle.

Mýlíte se, když se snažíte psát příběh mého života.

Mýlíte se, když nejvíce ze všeho Vás děsí obnaženého srdce nahota.

Mýlíte se, neboť já vám brzy zlomím brk.

Mýlíte se však i teď, když váháte nasadím-li za Vás krk.

Mýlíte se, už dávno jsem převrhla vaši lahvičku inkoustu.

Mýlíte se, já dávno prorazila roztřesenými prsty tu krvavou krustu.

Mýlíte se, když doufáte, že stojíte pevně na svém postu.

Když chováte se ke mně, co k nezvanému hostu.

Když myslíte si, že jsem neměnná.

Když vyptáváte se mě na všechny má jména.

Když s potěšením a groteskní obscénností koupete se v lázni nevyřčených slov.

Když svými hrabivými, prsty snažíte se roztavit kov.

Měkne Vám v rukou, jako srdce lidí, které jste zradili.

Tvrdíte hrdě, že srdce na dlani jste nosili.

Zabili jste jejich duše prázdnými žvásty.

Zabili jste je jedy ze zubní pasty.

Zabili jste krásné mrazivé ticho opileckým smíchem.

Zabili jste mě, když jsem se opíjela tichem.

V údivu právě sledujete, jak měním své zájmy, postoje, celé své žití.

Tváříte se, jako by se to nehodilo, jako bych byla loutkou, co ovládá se nití.

"Hlavně se takhle neměň! Je to matoucí!"

Já topím se ve vší té životní ironii, ač oči stále více planoucí.

Neměň se? Každou sekundu svého zatraceného života se stávám někým nově neznámým.

Někým opět sám v sobě ztraceným.

Kloktám tuš a pak Vám recituji básně.

A vy, ačkoliv mě vůbec nechápete, chválíte: "To jsi, ale řekla krásně!"

Divíte se, že v hlavě mi duní metal a proč jsem si ksakru ostříhala vlasy!

Zoufale znavena rozčarováním odpovídám: "Prostě jsem chtěla, asi!"

Šeptám to trochu nejisté ASI.

A slzy lehce smáčí mé řasy.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tohle bude definitivně jedna z nejdelších básní, co jsem napsala.

Jen Vy víte kdo jste, co chcete a proč. A možná, že to někdy nevíte, ale i to je v pořádku. Máte právo to nevědět. Nenechte si kafrat do života. Ano vyslechněte cizí názor, nechte si poradit, ale zůstaňte hlavně sami s sebou. Nebuďte tím, čím jste podle ostatních, když Vás to deptá. Mějte tu sílu říct NE. Ano někdy to Ne bolí, ale je potřebné. Neříkám, že já jsem bezchybná, spíš naopak, proto to taky píši, apeluji hlavně sama na sebe.

Díky za veškerou podporu a za to, že jsou tu ještě lidé jako Vy.

A. Č. D.