A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ODCHÁZÍM ZŮSTÁVÁM

Exploze záře krvavé trhaviny.
Den je to jako každý jiný,
když sedím v chatrči čarodějnice
v dlaních své poslední zlaté mince.

Poslední zlaté útržky života
vypustím jako rybky ze sítě do světa.
A žádám v mlžném par oparu
ať věští mi z čajových lístků, svíjí se ve varu.

V porcelánově křehkém šálku
skrývají všechnu blízkost, dálku.
Všechnu budoucnost v troše sedliny,
pro věštkyni čitelnou jako rýhy kostí z lidojedské hostiny.

Ruce vrásčité, čelo zachmuřené,
co prst, to zlatý kroužek.
Vědomí zítřků plodí plody hořce plané
a nikdy nevíš, zda-li nepolykáš svůj poslední doušek.

Zda vír v šálku není rameno galaxie
a věštkyně božské já, co z ní pije.
Pohleď, máš-li odvahu.
Zde polož své nejistoty na váhu.
*
Pro tebe odcházím, pro tebe zůstávám
i teď, když vím - život je krásný klam.
*
Jen poodhalit tok času.
Pro přání zfouknout padlou řasu.
Ač vedět nezměnit vůbec nic.
Smát se, když výhružně houká sýc.

A zpívat si - já vím, já vím.
Vím, že cesta je to do pekel,
přesto, proto, své kroky neměním
Na cestě leží tolik mrtvých, raněných těl.

Těla, co chtěla se obrátit.
chtěla jít proudem zpátky,
s úzkostí k žlutým očím nebe výt
a nazpět vzít si krvavé splátky.
*
Pro tebe odcházím, pro tebe zůstávám
i teď, když vidím - na život je každý sám.
*
Já nic bych neměnila
a snad kdybych směla čas jedenkrát obrátit,
opět bych mávala tomu o čem jsem snila.
Úplně stejně bych chtěla život žít.

Jen opět ty chvíle bych si ukládala
do mojí chabé paměti,
protože vybledlá vzpomínka v mnohém mi lhala
a zhroutila se jako v křečích hvězda do změti.
*
Pro tebe odcházím, pro tebe zůstávám
i teď, když vidím - všechno ti znovu dám.
*
Vše, co se stalo, mělo se stát
a pozdě je toho teď litovat.
A co jsem než svá minulost?
Co bych byla nemít v srdci vedle lásky zlost?

Nic, jen šedý motýlek,
jen pohlazení dechu andělů,
stín neexistujících chvilek
v lavicích nepostavených kostelů.

Když věštkyně hledí do křišťálové koule,
zjistím, že bez ní vím, jak dál jít.
To ta dětská vzpomínka na listí, smích a zlaté kdoule.
Není tak zlé, ze dne na den ruce tíhou prázdné mít.

Krok nesmělý ke kroku se přidá.
Hle, jdu už skoro jistě.
Občas se srdce mé ještě příliš hlídá
a občas je dobré stát chvíli na místě.
*
Pro tebe odcházím, pro tebe zůstávám
i teď, když vidím - díváš se ke hvězdám.
*
A já jsem v prachu na zemi,
nepatřím sametové obloze.
Snad spatříš mě přesto svými loužemi.
Očima bouřky, co blesky vrhají z nouze.

Byť kyvadélka mnohé mi prozradí z křišťálů,
v prstencích věštkyně vidím teď okovy.
Možná mě čeká ještě přejít pohoří žalu,
však kdo má barevné motýlky, když ani je neloví?

Nelituji ani toho, co jednou udělám,
nevěřím už vůbec na osud.
Zkrátka půjdu, trochu ve strachu, jako doposud.
A radím to, šedí motýlci, i vám.

Nevěřím že jsme předurčení,
to jen bláhových je snění
a omluva pro unavené nohy,
když ze všech svých pádů viní bohy.

*
Pro tebe odcházím, pro tebe zůstávám
i teď, když vidím- cestu, kdo ví jen kam?
*