A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KVĚTINA NENÍ NEVINNÁ

Hlava je jako květináč z pálené hlíny.

V mraky tě semelou vzdušné mlýny.

Rozoráš brázdy mozkových závitů.

A semínka uchováš v záhybech pocitů.

V každém tom malém spícím těle,

dříme emoce, co protáhne se vřele.

Ty kapky svlaží rty blázna.

Něco se rodí, toť snadno se pozná.

Rukama se strupy a modřinami

rozhrnu tmu a jsme tu spolu sami.

Hrabu se v zemině.

Hloubím hroby v lesní krajině.

Všechny kameny na obtíž rozdrtit v prach.

Najít, kde lidé bolesti mají práh.

Jámy tak hluboké, zrovna pro mrtvoly.

Každým svým činem si člověk volí.

Až jednou uložím se do mechu,

alespoň červi ve mě najdou potěchu.

Zahrnu své tělo kobercem z mých předků.

A k spánku povíš mi jiskřivou pohádku.

Přes zimu čekáme pohřbeni.

My, co v žití hledáme spasení.

Až paprsky přes půdu zahřejí

Víčka zlehka pootevřeme potají.

Až oblohou pláč je roztržen.

Jen však pro těla je pláč těch žen.

Pro mrtvé duše nepláčí.

Myslí si, že černý šat postačí.

Plačky za prachy hodí hrst vzlyků.

Pláčí klidně v lesích, hřbitovech i u pomníků.

Rozechvět emoce je pro ně zvyku otázka.

A cesta na hřbitov? Procházka.

Pláčí však nad špatným hrobem.

Zeleň tam ožívá honem.

Ze semínek život vyraší.

Snad zmizí, jak je to vystraší.

Z pod kůže modré klíčí zelené žíly.

Z těl těch lidí, co jen krátce žili.

Jen krátce, pak počali přežívat,

Ve svém vlažném srdci umírat.

Praskliny mramoru a bažiny v očích.

Shlížím na zem z mrakodrapu iluzí něčích.

Jsou vyšší než mé odhodlání,

vyrašit hned jak zhyne to zdání.

Ledy prasknou jako aorta.

Políbím na spánek svého kata.

Z lítosti k lítosti.

Listy pohladím ty, co mají v sobě tolik zlosti.

Klíčím vzhůru z hnijících těl.

A šumím: „Ty bys měl!"

Roztáhnu pro kyselé deště lístky.

Vdechnu vzduch k zoufání městský.

Je zkažený a usedlá obloha.

Jen jara sakurový květ pomáhá.

Žíravý déšť smyje z nás bláto.

Však velkou daní platíme za to.

Za to, že společnost nás poutá.

Že zahnat se necháme do kouta.

Jen ze strachu měnit se jako příroda.

Občas umrznout, uhořet, to není nehoda.

Z popela květy rozvinout.

Ve světle neschopni se hnout.

Pošimrat krásné motýly.

A noci říct: „Přijď až za chvíli."

Počkej jen než krev se zahřeje.

Pak snášet můžeme tvé závěje.

Trnů svých se nesmíš bát.

A jako ten motýl nektar sát.

Ano, vy jste nás tu zasadili.

Ale je jen na nás, květinách, abychom žily.

Kořeny s časem i beton rozruší.

Chápu, teď vás má slova nevzruší.

Však jen za pár let.

Láska slunečnic rozsvítí celý svět.

Stereotypů se začnete bát.

Ne vy, ale já budu ten milosrdný kat.

Věřte, že zde ani květina,

Nemůže zůstat nevinná.

I čirá něha ji tak dusí.

Vždy když květ nabídnout zkusí.

A někdy v sobě má jed.

Jindy pro tvé rty med.

Nezjistíš, pokud k ní nepřivoníš.

Pak usneš nebo k ní se tulíš.

Mohly by být louky jen živé.

Jenže z úst každý plno jedů plive.

To pak snadno rostlině ublíží.

Začne hledat jenom níži.

Z propadlin zpět zle se drápe.

Jenže jen málokdo to chápe.

Přesaď mě tedy, víc toho nezmohu.

Odsud už nevidím blankytnou oblohu.

Blankyt a bílý samet mraků.

Pak všechnu vůni dám světu bez rozpaků.

Nepošlapejte mě, víc nemám síly.

A mraze počkej. Buď tak milý.

------------------------------------------------------------------------------------

Netrhejte nás, prosím.

A.Č.D.