A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

JÁ V OBRAZE, OBRAZ VE MĚ

Obrazárna plná děl velkých umělců.

Biografy zality září hvězdných herců.

A ve vší té slávě hledala jsem sebe.

Jenže pak na plátně spatřila jsem tebe.

                             ...

Každý den i každou noc.

Volám ve tmě o pomoc.

A když mi ruku podáš směle.

Opět se ve mě všechno chvěje.

A všechno mi říká abych se radovala.

Ale proti mým pocitům jsem malá

Vždy když se vidím v zrcadle.

Přitisknu k lícím dlaně náhle.

Jako bych zapomněla svou tvář.

Říkám, škrábej, trhej, jen to zmař.

Jen nič, už na tom nezáleží.

Ta myšlenka mi v mysli leží.

Našla jsem ve skladu obraz.

V něm vlastní odraz.

Oči zapadlé jako příkopy.

A rty v otázce, "kdo to pochopí?"

Na onom obraze zátiší.

Kdo mé srdce utiší?

Jablka a pivoňky.

A modrá barva pro zvonky.

Sklo roztříštěno na zlomky.

Na zlomky jedné holky.

Hladím pivoňky růžové přes střepy do ruda

a ovšem říkám, že je to nuda.

A nejsem to já, jsem někdo jiný.

Já jsem jen duch plynný.

Vznáším se opodál dívky malované.

Po tváři jí slza olejové barvy skane.

Vlastně jen nechtěla jít ven a mluvit s vámi.

Střecha se rozpadá trouchniví jí trámy.

Sloupy z kostí zvětraly.

Okna z očí setměly.

Rolety zatáhnout a v klidu spát.

Z postele vylézt jen až přijde hlad.

Zmatení přijde si po špičkách.

Přemění i skály v pouhý prach.

Zešedla dočista, barvy jí schází.

Ve snech mrazivých sebou hází.

A někdy neví, zda je ta, co byla.

Není si vědoma vlastního těla.

Má pocit, že se na sebe dívá z daleka.