Všechno zachvátí rudé plameny.
Oheň a pekelný žár.
A svět podpíráš jen svými rameny.
Každý pohled k obloze je dar.
Záře taví krásné bílé věže.
Kamenné kmeny rostly k nebesům.
Stále zrak upřen je k nebi, nyní v leže
a v prachu, v bolesti oddáme se snům.
Svět se taví, svět praská.
Připadám si jako ta katedrála.
A ty plameny, to byla asi láska,
však paní Notre-Dame už není, kde stála.
Pocit mě zapálil jako suchý strom.
To tehdy přišlo ke mě přiznání.
A nábožně tichý je dóm.
Tiché jsou kroky svítání.
V mé peněžence byl schován tvůj vlas.
Stočený jako bezbranné mládě
a jiskry obtočily můj hrudník, můj pas
a já byla ochotná čelit pravdě.
Přišly otázky, chtěli mi tě vzít.
A já chtěla tě odevzdat.
Jenže bez tebe mé nohy nemohly dál jít
a já bych se nepřestala bát.
Pocit že by tvé atomy skončily na podlaze,
na zemi špinavého vlaku,
někde ve směru k městu Praze,
to je jako zbavit se na smrt léků.
A tak jsem lhala, tak jsem milovala lži.
tak jsem šla dál s kouskem tebe
a venku neprší, jen trochu mží,
to někdo rozrhal mě jako nebe.
Všechno hoří, dým vyvolává slzy,
je šedivý den, a ty jsi barvou světa.
Snad lehli jsme popelem moc brzy.
Snad je i ona prokletá.
Přežije tolik životů a hloupé války,
a teď krásně umře, v míru.
Možná musíme jít dál do dálky,
možná každý potřebuje v duši díru.
A až jednou budu muset vzplát,
až jednou budeme na hranicích,
doufám, že už nebudu lhát,
že dech mi neuvízne v plicích.
Doufám, že ti řeknu že jsem jako Notre-Dame,
a že mou relikvií jsi ty.
A pak ti ještě jedno sbohem dám
a pak ti dám poslední část mé věty.
- A.Č.D.
........................................................................
Další báseň pro Tebe, kterou si nikdy nepřečteš.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoesíaChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
