A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KDYŽ

Když sedím sama v kině.

Když sama piju kávu.

Když zase sama jsem uprostřed davu.

Když červené sametové sedačky mě tlačí.

Když z plna hrdla řvu ti do tváře "To stačí!"

Když stojím na lávce mezi tam a tady.

Když vmeteš mi do tváře všechny světa vady.

Když dýchám chlad a dusím se chmýřím z pampelišek.

Když snažím se svět vidět s nadhledem z nadpozemských výšek.

Když chodím bosa po ledu a chladím své rozhořčení.

Když s úšklebkem piju čaj plný jedu, co myšlení mi mění.

Když rudé šípky jsou jako kapky krve.

Když jsou jako kapky krve na bílých pažích krajiny, vidím Tě jako prve.

Když atmosférický tlak i tlak společnosti drtí mě na kusy.

Když podnikám poslední zoufalé pokusy.

Když pátrám po stopách naděje.

Když sama sebe ujišťuji, že se vůbec nic neděje.

Když zírám na tebe a ty skrze mě, jako bych byla duch.

Když vzduch zamořil zkaženosti puch.

Když povrchnost zachvátila svět.

Když svou špinavou nohou šlápneš na krásný uschlý svět.

Když z plic mi tím vyrazíš poslední slova.

Když to vše se děje zas a znova.

Když jako ve věčném koloběhu nalézám a ztrácím.

Když jako vyprahlé torza stromů iluze kácím.

Právě tehdy vstávám z popela.

Právě teď po noci, kterou jsem probděla.

Jsi pryč. Kam se tvá existence poděla?

Jsi pryč. Tak kde je teď tvá parodie na lidství?

Mýlíš se. Není to nenávist, co v srdci mém se skví.

Je to jen lítost. Lítost nad tím, čím jsme.

Nad tím, že vesmír slyší myšlenky mé.

Cítí snad i on lítost, zklamání?

Možná však to každou jeho molekulu pohání.

Naše chyby, naše drobné výhry a naše otevřená srdce.

Srdce stále tak horoucí, i když se topí v melancholické řece.

Srdce, co zase ti odpustí.

I když po sté do nich zabodneš osten bolesti.

Srdce, co milují, i když kolem je čiré neštěstí.

Srdce, co jsou čistá, i když nejčernější je tma.

Srdce v němž zůstane tvá část vesmíru už navždy má.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak konečně jsem stihla něco napsat. Je to trošku něco jiného, ale doufám, že Vás to třeba zaujalo a ponouklo k zamyšlení. Moc, moc děkuji za jakoukoliv podporu při psaní. Vážím si toho.

Mám teď toho hodně.

Když jsem, ale slyšela, že něčí život je kvůli malé četnosti mých výtvorů v ohrožení, nedalo se nic dělat a musela jsem zakročit.  A teď se zase ponořím do realismu a povinné četby.

A.Č.D.