A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

VESMÍRNÁ ODYSSEA

⭐PÁD DO POLÉVKY⭐

Jedna hospoda světa a námořníci,
co vrací se až nad ránem.
Pohané v bouřích věřící.
Hospodský zametá půlnočním snem.

Staré otřískané talíře.
Oči podobné černé díře.
Dnes uspí nás levný motel.
A v srdci prázdný kotel.

Zeď uplakaná od vlhka.
Špinavá prostěradla
A v míse černá polévka.
Tak nějak jsem do ní spadla.

Černá polévka s písmenky Č-A-S.
Proudí mnou jako tep.
Rozechvívá každého z nás
a mouchy se zas chytnou na lep.

Jsme jako ten utopený hmyz.
Bojujeme o nádech.
Každý říká jen - "zmiz",
toneme ve všedních dnech.

V tom škaredém talíři.
Slunce, hvězdy zazáří.
A tělo ti zahalí mlhovina
Tvá kůže mléčně bílá stěna.

⭐VESMÍRNÁ ODYSSEA⭐

Jsme na úplném začátku.
Prosté vesmírné nic.
Snad šli jsme dlouho pozpátku.
Nasedneme do děravých pramic.

Oceány prázdnoty, ticho moří.
Vlasy ve výbuchů hoří.
A on a ona, oni tu stojí,
rány časoprostoru hojí.

Bílá Luna, měsíc stříbrný.
Ruce hrají na struny.
Světlušky v dlani.
A nohy v tanci nenajdou stání.

Slunce rudě zlaté.
Zapaluje vše, co je nám svaté.
Ať úhoří, jen ať úhoří!
V pramici, v bezedném moři.

Zlato a stříbro galaxie.
Špetka z nich v nás také žije.
A tak se roztrhly korále.
A kutálí se po prázdném sále.

Kamínky na vodní hladině.
Ty oči v naprosté pustině.
Dlaně plné hvězdiček.
Kouř ze zapadlých uliček.

Vesluj dál okamžikem stvoření.
A recituj ochraptěle umění.
Recituj básně co krvácí.
O tom jak lidé odejdou a už se nevrací.

Modrá kapka v prostoru.
Snad Země by to mohla být.
Jsi podoben pradávnému tvoru.
Snad než vyhynuli mohli tu žít.

Tancuje zlato a stříbro,
obličeje skryté v obětí.
Můžeš tomu říkat zlo, dobro,
ale život je stejně zajetí.

Vody povstaly, zuřily hurikány.
Tak jsme šli, opustili stany.
A pluli, ach, kvetou lekníny.
Bělost ušpinily stíny.

Luna a Slunce - naši stvořitelé.
Vstupují na povrch zemský směle.
Jsou jako první lidé na Měsíci.
V očích plamen, svíci.

Hory se hroutí, a sopky chrlí lávu.
Noc nás uloží ve svém hávu.
Voda nás tiše kolébá.
Nabídni hostům trochu soli a chleba.

První život modravý.
První zlaté rybky.
Jednou se na nohy postaví.
Z moře vyjdou chlapci a dívky.

Tak Luna bledá osévá půdu,
semínky z rajských zahrad.
Semínka plna naděje i lidských vad.
A vím teď jistě, kam půjdu.

Do překrásných zahrad Edenu.
Podívat se jen klíčovou dírkou.
Však pro tebe v pustině zůstanu.
Jen pohled, pohled škvírkou.

Slunce dýchá teplo, ona svůj chlad.
A něco tu v půdě klíčí.
Něco krásného, co zapříčiní pád.
Je to lidstvo, co vidí krásu a pak ji zničí.

Zelené rostliny, pestré květy.
V kalichu zvonku nové světy.
Vyprahlé rty v poušti.
Pojď sem, vím že prsty máš na spoušti.

Tak mě klidně zastřel.
Pohřbi mě tu v prach,
však já vím, že nejsi vrah.
To krutost zakousne se do těl.

Spíme pod listy deštného pralesa
První noc, první ráno na planetě
Srdce tak pláče, směje se, zaplesá.
Oči upřené k padající hvězdě, kometě.

Zasela Luna ostnaté růže.
Krásu svou ryjí do kůže.
Zaselo Slunce jed rulíku.
Vlilo smrt nám přímo do krku.

V zahradě modré plevel bují.
Zvlčily pokorné děti.
Čím jim pohrozit, čeho se bojí?
Snad života, snad smrti?

A tak nás opustila Luna i Slunce.
Dál musíme pokračovat v pouti.
Nejde se nám zrovna lehce,
zvlášť když naší vinou svět se hroutí.

Jaké to asi je, když zabíjí tě děti?
Tu otázku polož vesmíru.
Snad trochu smutno je ti.
A to tvrdily, jak touží po míru.

V záhoncích duše je tolik jedů.
Květy dají víc trpkosti nežli medu.
A stejně je to tak dokonalé.
Jak vše to důležité je tak malé.

Je nám to trochu líto?
Lítost nic nespraví, nic neřeší.
Jsme víc než jen přítěží?
Jsme víc než suchopárné léto?

Tohle je naše vesmírná Odyssea.
Skrz meziprostor, prstence Saturnu.
Zakotvíme na měsíci Rhea.
Poprvé otevřeme urnu.

Prach náš, prach nekonečna.
Prach a slova věčná.
Polibek na tvář, vrátím se zpět.
Pár posledních vět.

Se srdcem na dlani.
Já a ty v malé lodi.
Ve vlasech vání.
A čas spěchá a pádí.

⭐RÁNA V PŘÍSTAVU⭐

Než procitnutí roztrhá nás na kusy.
Než nás peřina zadusí.
Schovej si hvězdu pro těžká rána.
To proto ti nejspíš byla dána.

Vylož si své sny ve snáři,
když slzy ti vyleptaly díry v polštáři.
Když probouzíš se v levném motelu
a něco ti ulpělo na tělu.

Když probouzíš se úplně sám.
Tak sám jako je tu každý.
A říkáš, že nejsi schopen vraždy,
však svou duši už jsi nechal tam.

Vzpomeň si na naši Odysseu.
Za Zemi, za Saturn,  za měsíc Rheu.
Na trochu slané rozloučení.
Slyšíš, jak ti to srdcem pění?

Hořce chutnají rána v přístavu.
Loď už se na dno potopila.
V hlavě si uchovám představu.
A znovu bych do polévky chtěla.

-A.Č.D. fouká vítr do plachet vašich lodí.