A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

RÁNO

RÁNO jsem vstala z postele.

Vstala jsem a snažila se tvářit vesele.

Vstala jsem oči plné slz a popele.

RÁNO jsem se vyhrabal z peřin propocených zlými sny.

V kalendáři života sečetla další své mrtvé dny.

A pak jsem nahá odešla do tmy.

RÁNO jsem se vkradla do tvého pokoje.

Vzala jsem si, co bylo vždy moje.

Ignorovala protesty tvoje.

RÁNO jsem hodně plakala až čaj chutnal slaně.

A vyčítavými pohledy ukazovala na ně.

Obviňovat smíš ze zásad jen a jen klamně.

RÁNO jsem cítila tvé tělo plné chladu.

Už nemám sílu vyvarovat se pádu.

To ne ty to já jsem plná mrazivého ledu.

RÁNO jsem se poddala rutině a automatičnosti.

Na bílé tričko popisovačem popsal své cnosti.

Do kapes rvala si zbytečnosti.

RÁNO jsem se utopila v čaji.

A při pojídání cereálií četla si v Jinotaji.

A ptala se, co mi život vlastně tají?

RÁNO oblékla jsem se do černé, aby se mnou nebyly problémy, kdybych zemřela na vyčerpání.

Abych usnadnila vám těla mého prostírání.

Prostírání na hostinu červů a lidských saní.

RÁNO ucpala jsem si uši sluchátky abych neslyšela, že jste na tom stejně.

Prosím už nechci se dívat vně.

Nechci být obětí ve vašich očích tmě.

RÁNO jsem stála na zastávce nejista si, zda nastoupím a pojedu dál.

Kouř mi z té cigarety vítr do očí vál.

A někdo mou krev potají v noci sál.

RÁNO snažím se doufat v nové naděje.

Jenže nic se jinak nikdy neděje.

Nic se neděje a v mém srdci jsou větší a větší závěje.

RÁNO slyším z rádia všechny špatné zprávy světa.

„Jedenkrát jízdenku, prosím," z hrdla se mi dere věta.

Možná brzy využiji práva veta.

RÁNO dívám se na svrasklé tváře v MHD, co prožily své sny mládí v kancelářích.

Frustrace lze číst v jejich tvářích.

Nechci být jednou v těch tmářích.