A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

NAŠÍ ZEMI

Bílá a ledová, tancovala naše Země.
Tančila po hvězdném sále
a vesmír dýchal na ni temně,
věděl dříve než ona, co bude dále.

Bloudila mezihvězdným nic,
opuštěná, chladná a bez žáru
a také si přála něco víc,
přála si pít sladký nektar z pohárů.

Přála si to, co každá matka,
přála si chovat nás v náručí,
chtěla nám pět slova sladká,
bude hýčkat každý květ, co vypučí.

Tak chovala v sobě své sny,
živila je sama sebou, svým ledem.
A pro vesmír mrknutím jsou dny,
mnoho času uplyne, než budem jejím jedem.

A její láska rozpustila ten chlad,
bičovaly ji meteority a kamení
a každý vzlet má v sobě i pád
a všechna ta záře je tajné znamení.

Snad jsou to slzy, snad voda odjinud,
zanedlouho je planeta jiná
a v podmořských laboratořích je život vyvinut.
Kořeny je provrtána hlína.

Modrá a zelená, tancovala naše Země
Tančila po hvězdném sále
a vesmír dýchal na ni temně,
věděl dříve než ona, co bude dále.

Její tělo, domov tolika života,
spousta zvěře, stromů a květin.
A další oči obdivují krásu světa,
to lidé opouští stín.

Je pyšná,  je plná lásky, je pečující,
sleduje, jak věky mění krajinu,
šťastná až na pár slz na její líci,
unavená ulehne, mračna jí poskytnou peřinu.

Není již sama, slyší tepat ve stromě mízu
a hudba lahodí jejímu uchu.
Zpěv ptáků, bzukot hmyzu.
To vše prospívá jejímu duchu.

Jejími žílami jsou řeky a potoky,
křišťálově čisté oceány.
Brzy budou z nich stoky,
člověk má takové plány.

A plíce, co dýchají pro vše živé, i nás,
jsou pralesy, jsou moudré krásné stromy.
Proč tedy slzy derou se z pod řas?
Co naši matku zlomí?

Šedá a rudá, tancovala naše Země.
Tančila po hvězdném sále
a vesmír dýchal na ni temně,
věděl dříve než ona, co bude dále.

Proč oheň zachvátil její tvář?
proč dostává ránu za ránou?
A přes ten smog není vidět hvězdná zář.
Kdy lidé se zastaví, kdy s tím přestanou?

Proč vlastní děti tě takhle zmrzačí,
a kdo její bolest teď utiší?
Jak se můžeme dívat sami sobě ještě do očí?
Proč ty výkřiky nikdo neslyší?

Ono je snadné myslet jen na sebe,
kašlat na život a na budoucnost.
Jenže kdo jiný by tu měl být, Země, pro tebe?
My musíme konečně říct, že toho máme dost.

Dost sobeckosti, dost touhy mít všeho víc.
Máme po krk mlčení a lhaní.
Protože brzy nám nezůstane vůbec nic,
nic než prach a naše selhání.

Cožpak je příliš těžké najít v sobě lásku,
oplatit Zemi, co ona nám dává?
Tak odpovězte jí na otázku,
jestli ve tmě sama nezůstává?

........................................................................

Tahle báseň je pro Zemi, protože si ji zaslouží.
Myslím, že už jsme napáchali tolik škody, všechno to znečištění vody i ovzduší, vyhubené živočišné a rostlinné druhy, spotřební zboží, které je vyráběno tak, aby se za pár let pokazilo. Vše kvůli lhostejnosti, sobeckosti a ignoranství a penězům. Právě teď hoří deštný prales a to je varování. Nechci se tady tvářit jako dokonalý ekolog, protože i já mám své chyby a každý z nás by mohl dělat pro planetu víc. Jen bych chtěla, abychom se zamysleli, všichni, protože žádnou druhou planetu prostě nemáme a mít nebudeme.

-J.