A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

STROJ

Mám prý teď fungovat jinak.
Po tvých slovech připadám si jako stroj.
Starý, porouchaný, oprýskaný lak
a hnízdo v něm má včelí roj.

Roj co mi v noci hučí do uší.
Roj co mi nechal šrámy na duši.
A v kovovém těle je mi trochu zima.
Z mokrých těl se voda ždímá.

Tolik jsem toužila ti toho říci.
Však teď srdce mé je na petlici.
A možná by bylo lepší změnit nastavení.
Možná mě čeká už jen roztavení.

Všichni pokažení lidé patří asi do pece.
Naposled rozdmýchám své plíce.
A pak se snad rozteču do louže kovu.
Snad jen tak zbavím se okovů.

Když součástky skřípou, petrolej neteče.
Snažíš se mě spravit v kleče.
Montérky špinavé, z vyšisované džínoviny.
Vdechuješ mé jedovaté plyny.

Ruce máš od smůly,
smůly je ve mě hodně.
A také od sazí z očí, co žhnuly.
To však musíš šátrat po dně.

Jsem jako stroj, a tak takhle jedu.
Dříve jsem ti takhle stačila.
Jenže teď mám dělat víc a to nesvedu.
Snažím se, trápí mě tvá slova nemilá.

Možná bych pozbyla i zbytky mě,
kdybych přehodila ozubená kola,
mám-li se pro tebe zadupat do země,
udělám to tedy, peklo mě volá.

Tak rozeber mě na malé díly.
Udělej to, já na to nemám dost síly.
A co není třeba, to patří na vrakoviště.
Snad tam mé srdce najde někdo příště.

A nový stroj jistě bude skvělý.
Bude takový jaký jste vždy chtěli.
Bude usměvavý, byť falešně.
To mé staré já odhoďte do deště.

Ten stroj toho tolik zvládne.
Ne, není to pro něj snadné.
A pamatuj, že mám kovové tělo.
Však není to mé srdce, jež odletělo.

To byl jen čas mezi šrouby.
To byly jen mé myšlenky z hloubi.
A také ten roj, co hučel mi do uší.
Tvá slova co nechala pár šrámů na duši.

-A.Č.D.