A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KRÁSNO

Znavený poutník.

Chodidla rozedraná do krve.

Pro svou oběť už staví si pomník.

Ne, neumírá tu poprvé.

Rány ho pálí.

A v srdci je prázdnota.

Hlasy pekel slyší už zdáli.

Tu přepadne ho němota.

V krku ho svírá bolest.

Duše pláče, ale bez slz jsou oči.

Ruce k sobě vztáhne, nelze to snést.

Každá chvilka na světě ho už mučí.

Dělal, co mohl.

Snažil se, vážně.

Jenže život, byť krátký, ho zmohl.

Teď už o konec prosí snažně.

Hledal štěstí, hledal krásu.

Hledal všude kolem spásu.

Pomáhal druhým, pracoval pilně.

Ale uvnitř se necítil silně.

Nic z toho mu nepřišlo krásné.

Vše bylo šedé pro zorničky.

Činy jeho zdály se ve snech tak prázdné.

I noční běsy mučily ho pod víčky.

Snažil se být dobrý, úsměvy kreslil.

Jenže mezi jinými našel ten rozdíl.

Ostatní rozesmál, sám krvácel pak o samotě.

Nezmínil se jim ani v jedné větě.

Mnohokrát dal životu šanci.

Mnohokrát přinesl jen zklamání.

Jenže lidé se do dáli ženou jako štvanci.

Kde berou tu sílu, co je pohání?

On už ji neměl to ráno za úsvitu.

Už nechtěl věřit dávnému mýtu.

Zevšednělo vše, bylo toho už dost.

Ve vlastním těle žil jako host.

Když úsměv předstíral, bylo v tom lež.

Když směje se, vše ho bodá.

Tak řekl si: „Běž!"

Nedoufej, že se to poddá.

Svět je tak šedý, tak bez krásy.

Drtí si lebku, rve si vlasy.

Ta bolest trhá ho na kusy.

Mnohokrát doufal, už žádné pokusy.

Svět je prostě jen poušť, bodne ho každé zrnko písku.

Nemá radost z radosti, peněz ani zisku.