A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

VÁLEČNÍK

Oči utkané z nitek tmy.
Oči prázdné, pohled klouže letmý.
Dva mrtvé pusté důlky.
Dvě nevinné vesnice vypálily ty války.

Viděly, co nikdy neměly.
Brána do duše tolik neunese zámků.
V každém mrknutí je bojovník osamělý.
Pláčí v pohlazení vánku.

Slzy do kůže vryly se,
jako řeky do skal koryto hloubí.
V závoji slaném bloudí teď po lese
a z nebe čekají poštu holubí.

Ty oči, oči plné strachu, zlomené.
Plné viny, co nic nezažene.
To vše jsou oči válečníka.
Oči, oči v nichž čas ke konci tiká.

...

Popraskané rty bojovníka,
co svým dechem svlékají stromy z kůry, z lýka.
Ty rty, když ze tmy se vynoří,
krví jsou protkané, studem zahoří.

Šeptají do vzduchu omluvy,
do ticha, kde nikdo nemluví.
Nemá kdo, nikdo už tu není.
Jen ta těla, ohlodávají je krkavci a tlení.

Rty, rty rozpraskané v křeči,
ty rty nepamatují si nežná slova.
Rudé linky, co tonou v pláči
a snaží se říct to zas a znova.

Znovu prosit: „Odpusť!“
Ach, žádám, mou ruku již pusť.
A odpusť ten křik, ten ryk.
Odpusť, to byl jen mých rtů zvyk.

Jak křičet víc než oni.
To pro ně mé oči slzy roní.
Kdo křičí, méně jiné slyší.
Méně agónie na cáry rve mu uši.

...

Zmučené uši vší tou zbrojí,
pláty tepané o sebe zvoní.
Lesklí brouci se v poli rojí.
Pachem krve přítomno voní.

Slyšely prosit, lkát.
Tolik slyšely, až začaly se bát,
zda řvou to vážně cizí ústa,
či sám válečník ječí slova významu prostá.

Slyšely zvonit meče.
Zabíjeli, když modlili se, v kleče.
Poslední slova zaslechly ve větru tančit.
Víc než ty ozvěny nic nemůže je mučit.

Nyní když zvukovody hladí potoka klokotání.
Šum korun stromů.
Nemají nohy stání,
kdyby domov byl, šly by domů.

...

Nohy válečníka by utíkaly kopci
jako vlčí ve smečce lovci.
Za sluncem, za krásou úsvitu,
však míří jen dál od svého zenitu.

V chodidlech stovky mil.
Tolik ran, jizev bojů na kůži.
Jdou, dávno zapomněly cíl.
Tolik jsou rozbodané od růží.

Ale přesto jdou,
loukami, lesy, vodou.
Jdou, protože netroufnou si stát.
V patách spěchá jim výčitka, nejhorší to kat.

Utéci pryč, nejlépe ze zemského povrchu.
Oči navždy budou šedé od prachu.
Od toho prachu rudých vlčích máků.
Od černého peří masožravých ptáků.

...

Ruce, ruce, co třímaly zbraně.
Pohleďte nyní na ně,
jak se třesou, jak se choulí.
Jak dvě děti, siroty, se k sobě tulí.

Tak zděšeny ze svých činů.
Přály si mnohdy, kéž já teď minu.
Neminuly, srdnatě bránily svou lidskou skořápku.
A od lidství ušly tím takovou dálku.

Nezbylo pro koho trhat kvítky.
není komu skládat poklony i výtky.
Už to neumí, pomalovaly je jizvy.
Malíř s očima žluté divizny.

Nesnesou měkkost mechu,
nezaslouží si polibek tvého dechu.
Ne, nic tak krásného není pro mou kůži,
pro ruce, pod kterými umírali děti, ženy, muži.

Pro tebe jsem se rval.
Aby se každý k tobě bál.
Bál k tobě jít, oči zlé, ruce nenechavé.
Teď mé dlaně jsou plné zloby dravé.

Nikdy nevrátím se k tobě.
Měla by ses bát toho pohřbeného ve mě.
Vpitého do žil, dříme to jako v hrobě.
Maso je pokrývka namísto kypré země.

...

V nose štípe pach odchodu.
Lačním, žízním jít pro vodu
a smýt ze sebe mě, mou duši.
Však mrtví jsou k mým prosbám hluší.

Vzduch nevoní jarem, voní lidským vytím.
Voní krví, ukončeným žitím.
Nic necítím, jen slabost moře.
A zpěv duchů, co probouzí mé hoře.

...

Duše bojovníka je rozlámaná.
Praskliny šíří se od srdce,
svět je tlumený, plyne hladce.
Obroušená je každá ostrá hrana.

A přesto bolí, tolik bolí,
že opřít se musím o svou holi.
Když jdu dál od bojiště
ve snaze doufat ještě v příště.

Není co najít, pro mě ne.
Jen mršiny pro hosty nezvané.
Nic pro někoho schopného těch činů.
Já nikdy už klidně nespočinu.

Nikdy duše neulehne do trávy,
srdce ani tisíc dobrých skutků nezpraví.
Pro mě je pozdě, došel mi čas.
pozdě žádat, mou temnotu spas.

Na to vše zapomenu,
Osud mi víc nedá k mému věnu
a o sekeru se opřu místo hole.
Snad potkáme se tam někde dole.

Dole u bran pekelných se pozdravíme.
Všichni jsme vinni, není vítězů.
Do nebe nesmíme, to víme.
Za vámi po kolenou se poplazím, polezu.

Ostří do kamene ryje rýhy
jako drápy ocelota.
Na bedrech nesu příliš tíhy
a do vlasů se mi úsvit motá.

Slunce je krvavé jako hruď.
Slunce mé, ty mé hříchy suď.
Ty a luno bledá v hvězdném hávu.
Jsem méně vinen jako součást davu?

Ne, já sebe soudím, sebe žaluji.
Odsoudím se k trestu nejvyššímu,
zůstat v pustině, kde nic nemiluji.
Živořit podoben tak dýmu.

Podemnou, pod bílým balvanem
země je svátečně prostřena.
Krásnými květy, rozvlněným lánem,
tak dokonale byla stvořena.

Tak dokonale ojíněná rubíny.
Pryč, pryč táhněte mé stíny.
V každém z nich vidím vlastní tvář.
Odpověď kdo jsem, krutý lhář.

Má vina, že neuvidí blankyt oblohy
a peřeje mraků, zrcadla touhy.
Že tráva jim neobejme kotníky.
Meluzína nenapíše na kůži svá díky.

Díky, že tu jsi člověče.
Díky, že teď prosíš v kleče
o příležitost zkusit to znova lépe.
Přece srdce ještě v hrudi trochu tepe.

Tak tedy dobrá kývnou větve.
Tak tedy dobrá zpívají ptáci.
Zapomeňme na všechny ty mrtvé.
jejich těla už se v půdě ztrácí.

Tak tedy dobrá, vojáku,
tak tedy pohleď teď do mraků.
A v příštím životě pamatuj,
že tvůj život není jenom tvůj.

Chraň ho ať hlavy nikdy nesklopí
ty červené kvítky vlčích máků.
Na připomínku připni si jeden do klopy
a polož se ke kořenům věků.

........................................................................ Takže bude to znít psychopaticky, ale měla jsem velmi živý sen/ skoro vizi o tom, že jsem byla bojovník někdy ve středověku. Osobně mě napadlo, že to můžu být střípek z minulého života, protože na tyto věci celkem věřím a ten sen se v mnoha ohledech vymykal normálu. Takže tady je o tom báseň.
-A.Č.D.