A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

HOŘÍCÍ POLE

Jela jsem přes hořící pole,
kolem vyprahlá půda a zažloutlé lány.
A to rudé nebe teď bylo zde dole
Horké a železité jako krev z rány.

Nohy černé od kolomazi,
na kůži kapky potu, v srdci mrazí
a pneumatiky se lepí k silnici,
v duši tolik úzkosti a ve vlasech vichřici.

Rozevláté košile, slzy na řasách a horké léto.
Můj vlastní smích zdá se mi cizí.
Po tvářích je několik pih rozeseto
s podzimem i ony zas zmizí.

Nevím proč otevírám  starou ránu,
pochybnost pěstí odeženu
a sypu do ní hrsti soli,
v naději, že se nezahojí, je správné, že to bolí.

Bahnitou cestou, přes kaluže a vodu,
až do zeleně, daleko od lidí.
Těžko určit jakou srdce utrpělo škodu,
zčerná snad, když příliš závidí?

Sedíme v malém utajeném ráji
a kostky ledu ve sklenících tají.
Kolem jen trny a nepropustné houští.
Jestli vy jste studnou, já jsem zde tou pouští.

Oni přijeli sem slavit a já ukrást pár pohledů,
na tebe, na jiskry v očích, na vaše líbání.
A také hořkost zapít nápoji ze sudů,
doufat že nedočkám se dalšího svítání.

A pak se najdu sedící u stolu,
z kelímků piju vodku s džusem, gin s tonicem, rum a kolu.
Směju se uměle a pláču skutečně,
a ke konci, ke konci tvářím se jen netečně.

Poslouchám příběhy o letních láskách na počkání,
přijdou a odejdou jak s úderem děla.
A nemám co říci, tyhle city nejsou pro mě k mání,
protože já tě miluji do roztrhání duše i těla.

Obloha tmavne a hvězdy září.
Vidím tvé pohledy, červeň tvých tváří.
Propletené ruce a pár samozřejmých doteků,
do kelímku naleju dávku svých léků.

Protože tohle chci utopit v zapomnění,
odejdu po rozhoupané trávě.
Lehnu si na záda do kamení,
naprosté prázdno v hlavě.

Pak hodně brečím, na to nejsem hrdá,
a na mé vzpomínky prach sedá.
Nepamatuji si nic víc z té noci
vše se v oparu prázdnoty ztrácí.

Probudím se v absolutní tmě maringotky.
Někdo zul mi boty, a uložil do postele,
vše je však nejasné jak rozmazané fotky
a hořkost ginu cítím ve svém těle.

Můj hlas je pryč a velké okno v mozku,
nevím proč ze sebe dělám tuhle trosku.
Dobře to znám, slova že čas vše zahojí,
a já doufám, že ti co to říkají, pravdu nemají.

To je jako věřit, že ti doroste amputovaná ruka,
že po zranění zůstane jen hladká kůže.
Vím, že každý z nás prožívá různá muka
a nechci znít dramaticky, i když jevit se to tak může.

Když znovu otevřu své oči,
Svět má ostré rysy, už se netočí
a vidím vás ve vřelém obětí,
konečně však jsem unikla ze svého zajetí.

V téhle chvíli, v bublině, je vše tak jak má být,
a v sobě mám hvězdy a nekonečný mír,
i  s tímhle zmatkem, s bolestí, dá se žít,
i když mé orgány rozmetal vír.

A dokud nevyjdu na světlo, vše působí jen napůl skutečně
a pro mě může to trvat věčně,
věčně zavřená do tohohle okamžiku,
nezbyly ani ozvěny dřívějšího křiku.

-J.

Chvíli jsem potřebovala pauzu.
Pro všechny, co tu na mě počkali, snad se někdo najde. :)