A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ZLATÁ

Po stěnách bílých plave zlatá ryba.

Už přání jsme si přála, byla to však chyba.

To zlaté mámení v omítce zhrublé.

To tělo mrtvé a ladně oblé.

Šupiny z dvaceti čtyř karátového zlata.

Padají ti do očí, po obloze tančí vata.

Kuchařka šílená v černé zástěře.

Volá již: „VEČEŘE!" a buší na dveře.

Servala zlata třpyt, rybku vykostila.

Servala něhu tvou, aby hosty pohostila.

Z rámu už vypadl obraz plný zloby.

Úsměv tvůj ty nevinné sny zdobí.

Z rámu teď vypadl obraz plný zlosti.

A z té ryby jsou jen drobné kosti.

Zvedá se vítr, bouře se plíží.

Tvé oči v peřinách pěny se klíží.

Svět nakřivo zhoupl se, hrozí ztroskotání.

Poplach je vyhlášen, nikdo nemá stání.

Narazil na ledovec koráb jménem SVĚT.

Čas v té chvílí přeskočil pár sprostých let.

Všichni loď opouští místo, aby opravili díry.

A dřevěný domov noří se ve vodní víry.

Na kapitánském můstku stojí jen ta kuchařka a ty.

Pak podáš jí ruku svou a hledíš na umírající světy.

Z jejího nože krev ještě horká, teplá.

Jak jím hlavu té tvé rybce setla.

Usmívá se hledí ti do očí.

V tu ránu ručičky hodinek se přetočí.

A ty vidíš, že i ty jsi ryla do ztrouchnivělého dřeva.

Žaludek na ruby, zauzlovaná střeva.

Chceš mít moc chytit zase tu zlatou rybu.

Odvolat svou krásně špatnou chybu.

Však čas jako oceán letí stále k srážce.

A svým vlnobitím pokřiví křídlo každé vážce.

Žene se dál i přes tvé protesty, voda po pás stoupá.

A ty jen spíláš si: „Byla jsem hloupá, hloupá, hloupá!"

Přáním jsi plýtvala, plachty neskasala.

Tak teď jen nezbývá než zamávat z mola.

Mysli jen na to, že kapitán svou loď neopustí.

Zvlášť když sám zadal kurz do neštěstí.

Slaná tříšť tváře tvé omývá břehy.

Jsi teď jak ta ryba, tvor ztracený, nahý.

Do nosu, do očí bodá tě sůl.

Naposled do srdce z tvých žeber kůl.

Tak zemřel kapitán neplačte pro mě.

S tou spoustou vody, slzy lžou klamně.

Neplačte pro mě ani pro mou bárku.

Zastavte své prsty, co chtějí další várku.

Neplačte pro mě, jen vezměte si poučení.

Že pouhá přání, nic nezmění.

Neplačte oceány, slané vody máme dost.

Neplačte, neplačte, přejděte ten most.

Neplačte pro utonulé světy, lodě, lidi.

Neplačte, Váš smích se ještě hodí.

Neplačte, hlavu vzhůru, když voda se hrne vám přes hlavu.

Neplačme, chyťme se za ruce a najděme odvahu.

------------------------------------------------------------------------------

Všem kapitánům, mořeplavcům, černým pasažérům, mrtvým lodím i zlatým rybkám bez šupin.

A.Č.D.