Půlnoční rozbřesk narcisů,
co vplétá ti nebe do vlasů,
když shlížíš se ve studánce
a vydechneš do úst vod krátce.
V odrazu oken hledáš odpověď.
V osamělé smuteční síni.
Jak proměnit shon v pouhé teď.
A co naší mysl tak stíní?
Třída je černá komora,
porodní sál pro rozmazané fotky.
Když fotograf bleskem nás ozáří ze shora.
Když otisk popela na stěnách je krotký.
V mžiku staneš se jen černobílou siluetou,
na chodbě v třetím patře.
Tak přilož další život k naší vatře.
Na stěně v rámečku duchové minulosti kvetou.
Duchové, co seděli ve stejné lavici,
duchové dávna, co byli též věřící.
Věřící ve své sny, že jim patří jejich budoucnost.
Víru si uchovat, to je pravá ctnost.
Tabule- kámen náhrobní
a tolik pitevních stolů.
Za zpěvu křídel šatních molů
ležíme zaskočeni povodní.
Oknem sem spěchá světlo zkrz mraky.
U stěn krčí se skříňky z plechu.
Jsou pro nás to, co hnízdo pro tažné ptáky.
Majetek náhradou za trochu zraku, hmatu, čichu, sluchu.
Vše cenné ukládat do uren,
Co cosi šeptají, poslyš jen!
Jsme tu jen to, co máme.
Jsme křišťálový kámen, co světlo láme.
Jsme nástěnkami, jen ty vybrané chvíle.
Opravdu chvilku oko to potěší.
A však kdo by se díval déle?
Kdo by nám nabídl své přístřeší?
Jsme naše věci, vlastnosti, intelekt, názory.
Jsme sami sobě vzdálenými obzory.
Soubory něčeho a teď tu sedíme,
Abychom byli víc, víc čím, nevíme.
Snad víc lidmi?
Snad víc odvážní jít do tmy?
Snad aby po nás zbylo něco víc.
Stejně nejsme nic, nic než památník plný pohlednic.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PoetryChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
