Vtisknu svou duši do tváře papíru.
Schovám se do zlatého rámu na míru.
Obnažím vám svou duši.
Na pár listech počmáraných tuší.
Pryč zeleným tunelem po pěšině.
Do výšin s výhledem na Petrof.
V zlaté záři květů, co leží mi v klíně
nad slova přestanu věšet pár apostrof.
V jezírku, kde žijí zlaté ryby.
Tak daleko od coby kdyby.
V hrudi mě mrazí
ten strach, že se něco přece zkazí.
Mluvení nikdy nebylo má silná stránka,
proto jen na papíře rozpoutá se válka.
Já kouzlím s barvami a písmeny.
Vrývám do bílé své ozvěny.
Zbytky snů.
Zbytky dnů.
Začátky konců.
Řinčení zvonců.
S úsměvem na tváři.
S obavou z nepochopení.
V tu chvíli slunce prozáří
dosud jen mé snění.
Vidím vás, tváře dávna.
I oči plné budoucnosti.
Tunelem zeleným vede cesta správná.
Dnes jak jindy jste mí hosti.
Pohleďte na mé myšlenky v cárech hmoty,
proderou se pod ostnatými ploty.
A kdo chce pochopit, ten pochopí,
že chápání teď nic neuchopí.
Jen vkroč se mnou na pěšinu.
Pryč z chladných stínů.
Ruce rozpíchané od pugétu růží.
Stejně jako já jen zakořenit touží.
Mrkej, když tma přichází.
Jen těm, co umí nevidět nic neschází.
Nebo se pravdě oddej v plné síle
skrz to zdání v mém papírovém díle.
-A.Č.D.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
Thơ caChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
